Mimořádně hloupé je tvrzení, že čím více vlaků na železnici, tím logicky musí být více nehod. Houby s octem, nemusí! Skutečně hodně záleží na kvalitě personálu a například po tragickém neštěstí v roce 1960 u Stéblové, kde zahynulo přes sto lidí, se do poměrů na dráze ostře obuly dokonce i základní organizace KSČ při ČSD, a jejich členové to řekli natvrdo. „Na dráhu chodí pracovat často neschopní lidé, kteří se neuplatní jinde a důsledkem jsou tragické nehody.“ Tedy i osvícenější soudruzi tvrdili to samé, co uvedl Honza Ziegler.

Neštěstím na železnici se dá také zabránit moderní technikou. Takový autoblok napojený na autostopy na lokomotivách a kombinovaný se staničním reléovým zabezpečovacím zařízením nehody téměř stoprocentně vylučuje. Výpravčí na funkční reléovce nemůže postavit vlakovou cestu na obsazenou kolej a strojvedoucí, který je při smyslech, projet návěst stůj.

Pamatuji si jak v jedné hodině železniční dopravy profesor Dvořák natvrdo řekl, že kdyby na trati Brno-Havlíčkův Brod byl už v sedmdesátém roce zřízen autoblok, což s ovšem rok co rok odkládalo, nemuselo u Řikonína při srážce rychlíku s vykolejenými nákladními vagóny zemřít více než třicet lidí. A teprve po této tragické nehodě se na této trati najednou začal autoblok budovat. Holt bez mrtvých to nešlo!

O poměrech na socialistické železnicí se hezky sarkasticky vyjádřil další náš profesor na břeclavské průmyslovce Crha, kdy v předmětu Železniční vozidla nám vysvětloval, že na evropských železnicích se uvažuje o přechodu na automatická spřáhla u vagónů, která by nahradila klasická ruční. „Ovšem to je velice těžký náročný úkol, s kterým by měly problémy i hospodářsky vyspělé západní země, natož země, kde momentálně není k dostání toaletní papír.“ Perfektně řečeno. Pan profesor to řekl, tak, že mu všichni rozuměli a nikdo ho nemohl obvinit, například z pobuřování apod., jak bolševici měli ve zvyku.

Pro bezpečnost na železnici je také důležité radiové spojení strojvedoucích s výpravčími a vlakovými dispečery. To už v mnoha případech zabránilo srážkám vlaků. Do roku 1989 byly takto v zaostalé České socialistické republice ovšem vybaveny jen trať Plzeň – Cheb a několik málo tratí v okolí Ústí nad Labem. Přitom u rakouských spolkových drah už byly vysílačky na lokomotivách v té době běžné.

A teď super osobní zážitek. Bylo to někdy v osmdesátých letech. Já tenkrát pravidelně v Brně chodil na mezinárodní strojírenský veletrh. A jednou jsem se dal do řeči s tlumočníkem u stánku známé rakouské firmy Kapsch, která mimo jiné vyrábí i systémy radiových spojení lokomotiv s drážním řídícím personálem, s tím, že jsem také od dráhy. A tak říkám, že naše dráhy by moc potřebovaly tyto vysílačky a on a na to. „No jo, už tady byl ministr dopravy a moc se mu to líbilo.“

A jak jsme si vykládali, tak on na jednou povídá. „Poslyšte vypadáte jako slušný člověk a ne komunista nebo estébák, tak vám něco řeknu. On soudruh ministr sem chodí rok co rok, a když pominu, že jazykově je absolutně nevybavený, tak si dá vždy několik panáků skotské whisky a slibuje, pánové, tentokrát už fakt dostanu devizy na ty vaše vysílačky. A pak za nějaký čas, vždycky vzkáže, pánové je mi to líto zase nic. Zas mi žádné devízy na vysílačky nedali. Letos se nám tady docela pěkně sťal, že ho museli dovést do jeho šestsettřináctky, sliboval jako vždy, a už mu moc nevěříme. Divím sem, že sem Rakušané ještě vůbec jezdí, protože tady je to skoro o ničem.“

No jo, někdy ti komunisti byli docela srandovní.