Chceme žít v politickém matrixu?
Jan Frank

Revue Politika 11/2011

Ta otázka se při pohledu na ekonomické problémy zadlužených západních zemí včetně naší nabízí zas a znovu: Kde začíná a končí funkcionální logika a morální opodstatnění státu coby nejrozsáhlejší ekonomicko-teritoriální jednotky? Pro politiky je stát něčím samozřejmým, něčím, o čem se nepochybuje: „Stát musí, stát by měl..." A to navzdory tezi těch samých politiků, kteří tvrdí, že státní dluh je nebezpečím. Stát možná musí, ale jen pokud víme proč. Ptejme se proto, jak přišel na svět současný západoevropský stát a zda z této ideje opravdu nevyhnutelně vyplývá neustále bující stát blahobytu.

V některých svých předchozích textech jsem se s ohledem na růst neosobní moci státu pokusil shrnout důsledky politického vývoje v sekularizující se společnosti. Závěrem bylo, že pomyslný politický „špunt" hluboce souvisí s právní rovností generující demokracii a tendencí politiků využívajících rovného, přímého a všeobecného volebního práva vézt se na vlně tužeb voličů po snazším životě. Politika se dá v takové demokracii dělat snadno: Neumím zdůvodnit, proč přesně by měl monopolně existovat průběžný důchodový systém a bezplatné zdravotnictví, ale je to hezká myšlenka a systém je na ní založen. Co na tom, že volič je ve skutečnosti spíše než potřebným objektem spravedlivé sociální politiky obětí perpetuálního politického matrixu?

Jiná společnost

Vraťme se do vcelku nedávných dob, kdy hlavním předmětem obživy byla půda a v rostoucích městských centrech se s jejími dary stejně jako s řemeslnými výrobky obchodovalo. Tento produkční rámec spolutvořil kulturu mezilidských vztahů. Většině lidí nedávali práci jiní lidé, nýbrž půda, případně, šlo-li o řemesla, ovlivňovala je (ve smyslu regulace konkurence) lokální cechovní společenství. Vztahy se nemohly tolik komplikovat jako mezi stranami moderního pracovně-právního kontraktu: pracovní doba a potřeba udržet pracovní místa tehdy jako relevantní politika neexistovala. Vztahy lidí byly dobrovolné a případným kolektivním ambicím bránily faktory feudálního politického zřízení a omezených komunikačních možností „prostého lidu".

Industrializace vytvořila jinou společnost. Většina se již nemodlila za úrodu, nýbrž vytvořila spletenec ekonomických a sociálních vztahů ve městech s jejich továrnami, službami, úřady a institucemi. Vzniklo prostředí vzájemné závislosti, na jejímž vrcholu stáli ti, kteří pro druhé vytvářeli pracovní místa. Jedni potřebovali druhé, z čehož vyplynula nutnost vnějšího právního zásahu, který by upravil pravidla soužití. Tato „rovnost" v podstatě stvořila moderní demokracii a politiku, jež zasáhly i venkov.

To, o čem je třeba v souvislosti s dneškem debatovat, nespočívá v nereálném a rádobykonzervativním regresivním pokusu dát za vzor původní neregulované společenské formy, nýbrž v úsilí stanovit a politicky ochránit všechno to, co tváří v tvář živelné industriální a byrokratické kolektivizaci přestalo požívat vážnosti a stalo se předmětem politicky zneužité sociální iluze, tedy onoho matrixu.

Nutné a zbytné

Současné vyspělé evropské státy, jimž se posledních dvacet let mílovými kroky blíží i někdejší „skanzen" konzervativních ctností, totiž USA, jsou, jak známo, stiženy krizovým efektem udržitelnosti myšlenky tzv. sociálního státu. Myšlenky, která vznikla ve specifických historických a ekonomických podmínkách, a jejíž realizace tedy není (a ani nemůže) být automatická. Sociální stát občanům garantuje více či méně bezplatné zaopatření ve vzdělání, zdravotnictví, v sociální péči a důchodovém zabezpečení a stále intenzivněji hraje i roli arbitra v pracovněprávních vztazích. Třešničkou na dortu je patronát nad veřejnými dopravními prostředky a opomenout nelze ani jakýsi „sentiment" vůči zemědělství. Zřejmě nejbizarnější investici představuje kulturní politika, tedy financování rozmanitých uměleckých a tvůrčích aktivit. V hodně nešťastných zemích pak zvolení demiurgové jednotlivé uvedené politiky různě „posilují" a něco jimi „řeší", třeba zvýšenou šanci na trhu práce, zaměstnanost, vzdělanost ap.

Napadlo by tohle někoho před sto, sto padesáti lety? A šlo by stejně jako dnes o zdání ráje, nebo by už tehdy někoho napadlo, že by si z dobrých (soukromých) důvodů některé věci raději obstaral a platil sám, a nechal si tak alespoň malé „antisystémové okénko", kudy by do jeho do života proudil čerstvý vzduch odvahy a satisfakce? Opravdu je celý tento soubor aktivit státu a obcí projevem přirozeným a nutným? Byla na začátku politická poptávka, nebo nabídka? Proč jsme uvěřili politikům, že to všechno udělají za nás, a odevzdali část života Schmidtům, Delorsům, Barrosům, Blairům, Sarkozyům, Paroubkům, Bártům, Špidlům, Liškům a - ruku na srdce - i moderním pravicovým stranám, které v podstatných bodech s matrixem souzní a jeho produkty před volbami rovněž štědře nabízí?

Není kolektiv jako kolektiv

Otázka v podstatě zní, zda industriální společenský kolektiv, typický pro západní Evropu, může přežít a být v celosvětové konkurenci úspěšný bez využívání tak rozsáhlého sociálního systému, zda tento systém není vnitřně rozporuplný a zda je redefinice povahy státu vůbec slučitelná s vývojem jeho tradice. Jinými slovy, jde o to stanovit, které společné služby a v jakém rozsahu jsou vzhledem k ekonomickým a politickým cílům společnosti inherentně nepostradatelné a které nikoliv. Z tohoto porovnání pak vychází rozsah matrixu. Vhodné cesty však nehledejme zdaleka jen s kalkulačkou a rozebíráním významu jednotlivých resortů státní správy. A nevydávejme se dokonce ani cestou morální reflexe, tedy úvahami nad tím, jací chceme být ke svým bližním. Na místě je toliko praktická kalkulace: dá se „dobro", jímž jsme se obklopili formou pečovatelského státu, pořídit levněji, nebo se máme jeho garancí definitivně vzdát a vyčkat potenciálu spontánních společenských procesů? Sneseme v takovém případě pohled na důsledky osobní neodpovědnosti?

Klíčem k analýze státu je pomyslná úsečka. Její perimetr lze vcelku spolehlivě rozdělit na „základnu" a „nadstavbu" vymezené myslitelným rozsahem osobní odpovědnosti. Čímž se vracíme k historické genezi sociálního státu. Jedinou průměrnému jednotlivci reálně nedostupnou veličinou jistoty je z tohoto pohledu vztah k zaměstnavateli (ve smyslu ochrany v případě ztráty práce). Na druhém místě pomyslného žebříčku „veřejnoprávnosti" je školství (nepochybně základní a část středního), neboť přímo podporuje pracovní zdatnost. Zdraví nebo zabezpečení ve stáří do problematiky kolektivních vztahů, konstituujících pracovní kolektiv jako základ společenské produkce, nespadá; je ryze soukromou záležitostí. Jediný „kolektivní" akcent v této oblasti lze (a je nutno) nalézt ve výrazné solidaritě s těmi, kteří neměli nebo ztratili šanci svou osobní odpovědnost realizovat.

Řešení

To vše se snadno řekne: politici lacinými nástroji vábí široké vrstvy voličů se suverénním, nicméně v důsledcích destruktivně flexibilním volebním právem, nevyvažovaným nároky na občanské povinnosti. Výsledkem je široká struktura orgánů a institucí státu a obcí představující byrokratickou tvář matrixu a zbytečnou protézu občanských aktivit. Ale co s tím? Kdo se bojí v současnosti pouličních bouří a nástupu levice, doporučuje se staženým ocasem zvýšit korporátní a nepřímé daně a hovoří o rozevřených nůžkách mezi nejbohatšími a chudými; údajně mizí střední třída. Ale i kdyby to byla zčásti pravda, tato opatření jen dále rozšíří matrix a podstata problému zůstane netknuta, spíše se ještě zhorší.

Skutečné řešení se v symbolické rovině objeví s prvním výtiskem učebnice občanské nauky, v níž bude stát: „Každý občan sám odpovídá za své zdraví a osud, který jej potká ve stáří, neboť život patří jen jemu. Touto odpovědností pomáhá k úspěchu i ostatním." V politickém slova smyslu se z tohoto pohledu již viditelně otevírá zřetelný prostor pro nový pravicový politický program, lhostejno zda nesený stranami novými či starými. Nemá v zásadě nic společného s různými trucprogramy, kterými se česká pravice hemží: ani s nacionalismem, ani s Evropskou unií, ani s korupcí, dokonce ani s okázale zdůrazňovanou fiskální „disciplínou", neboť ta ve své podstatě matrix jen chrání před krachem. Prvním pilířem je radikální přenos odpovědnosti za soukromé záležitosti zpět na občana a s tím harmonicky propojená systémová ochrana konkurenceschopnosti. Druhým pilířem je aktivní zásadová, chceme-li křesťanská, ochrana znevýhodněných občanů, jimž by takto nastavený systém jistě ublížil. To vše je třeba říci, aby někdo nenabyl dojmu, že trable Západu se dají řešit jen zleva nebo kvazireformami.

Ve skutečnosti jsme velmi bohatí a zdatní, ale ovládaní. Tyto „peníze" leží na zemi a stačí je jen zvednout.

Ano, osvícený diktátor by

Ano, osvícený diktátor by mohl znamenat řešení
(že, pane Kocourku)

Uložit

Uložit