Václav Havel státník?
Jan Frank

Revue Politika 12/2011

Smrt Václava Havla nutí každého, kdo to odkládal, vyjasnit si k němu svůj vztah. V této souvislosti média nabízejí hned několik možností: politik, dramatik, filozof a státník, v každém případě gigant. Nejodvážnější komentáře tvrdí, že Havlovi doslova vděčíme za svobodu. Dále se připomínají jeho nejslavnější myšlenky a slova, mezi nimi pochopitelně Havlův sen o pravdě a lásce. My, kteří tyto dvě sestry rovněž milujeme, však v jejich zájmu váháme, zda přijmout celé nabízející se menu Havlových životních rolí, jež jako by tvořilo jeden organický celek hodný automatické úcty. Pravda a láska, ty opravdové, by měly vítězit i nad mýty, iluzemi a patosem, a proto snad není hanou se na velkého muže podívat i tímto prizmatem.

Dramatik

Začněme s nesporným. Havlovy hry z 60.-80. let 20. století jsou opravdu velmi dobré. Na druhé straně jsou ale při vší úctě skoro všechny stejné. Absurdní drama, byť v Havlově podání světové kvality, je sytým, ale takřka bezemočním doplňkem hlavního proudu. Jde v podstatě o klasickou komedii pro vyvolené chápající. Proto se Havlem drama nezměnilo, stejně jako se z téhož důvodu nezměnila ani politika. Neboť opravdová a přesvědčivá politika není nikdy jen subjektivním fórem pro menšinu občanů-diváků.

Filozof

Pokud jde o filozofii, Havel svým myšlenkám ublížil mj. tím, že o nich pořád mluvil. Morálka a pevný postoj jsou fascinující, setkáváme-li se s nimi nenadále, bez očekávání. Morální filozofové Havlova ražení proto z principu nikdy neuniknou sebeinflaci, o zesměšnění se postarají sami demonstrací neřešitelnosti rozporu mezi ideou, jimi samotnými a realitou každodenního světa. Tuto skutečnost Václav Havel navzdory svým hrám nikdy nepochopil a v tomto smyslu zklamal. Říci, že je jasné, že jeho zahraniční i domácí projevy v 90. letech dělaly ČR vždy čest, je věcí názoru. Číst jeho knihy se mi přesně z těchto důvodů nikdy nechtělo a po několika letech, upřímně řečeno, začaly jeho novoroční projevy úmorností a nudou v čemsi připomínat Husáka.

Státník

Být politikem znamená být jím kdykoliv a kdekoliv, dějiny nedějiny. Představme si, že se Václav Havel narodil třeba ve Švýcarsku. Vstoupil by do dějin spíše jako kulturní osobnost a obránce lidských práv, nebo jako vůdce s ústavním mandátem? Co se tím chce říct? Že státník v zásadě řeší jiné věci než Havel. Jeho seberealizace nesouvisí s tou či onou příležitostí, s totalitou či revolucí. Zajímají jej konkrétní každodenní parametry výkonu moci, chcete-li „běžný provoz státu". Václav Havel roku 1989 přirozeně, podobně jako mnoho dalších nepolitiků, do politiky načas vstoupil. V tom nebyl výjimkou. Jeho optikou však nebyly organické a dlouhodobé potřeby státu, nýbrž potřeby vlastní, ideové, pro jejichž realizaci v kataklyzmatu revoluce vycítil naprosto unikátní příležitost. Jakmile se demokracie stabilizovala, jeho čas pominul.

Dalším atributem státníka je, světe div se, konkrétní stát. Blízcí spolupracovníci Václava Havla vzpomínají, že když s bývalým prezidentem přijeli do nějaké exotické země, nikdo nevěděl, co je to Česká republika, ale každý uměl vyslovit „Havel". Má se tím na mysli, jakou reklamou byl Václav Havel pro Čechy a že je dokázal zastoupit, neboť jsme malá a neznámá země. To je ovšem opět hodno polemiky. Havel byl globálním symbolem, jeho politický intelektuální rozměr - a v tom byl vždy zcela konzistentní a upřímný - Českou republiku v zásadě nepotřeboval. Byla spíše nahodilou platformou pro něco jiného. Proto lze říci, že Havlovi obdivovatelé v zahraničí ve skutečnosti vzývali jen jeho samého, přesně v logice globálního a záměrného účinu jeho politizujícího existencialismu.

Skvělý chlap? Přijatelný odkaz

Navzdory všemu řečenému zbývá něco velmi krásného a důležitého, něco, co ospravedlňuje a vysvětluje Havlův velký vliv. Patřil k nemnoha myslitelům, kteří se na okamžik odvážili spojit tolerantní a humánní filozofický existencialismus s politikou. Nereálné s reálným. Převést definici bytí z přítmí tušeného na světlo světa, jako by se jednalo o tu nejjednodušší a nejpřirozenější věc, kterou může člověk vykonat. V jistém smyslu jde o moderní analogii pokusu o nebeské království. Proto také Havel (zřejmě vědomě) nikdy nebyl skutečným demokratem. Člověk, jenž v sobě onu touhu objevil, je někým unikátním a krásným, obdobně jako například světci. Dojímá a strhuje z principu. A ačkoliv téměř všichni okolo takového génia vědí, že svět je jiný a moc mu raději svěří jen v osudových hodinách, budou jej tajně ctít a milovat.

Jak jsem se dočetl, chtějí

Jak jsem se dočetl, chtějí známí "šprýmaři" pan Kocáb a pan Černý naložit urnu Václava Havla na loď a plavit se s ní po Vltavě a Labi až do Děčína. nic nového pod Sluncem. Ale něco takového si dovolili jen egyptští faraonové.

Nechtěně mi to ale připomenulo Zbraslavskou Kroniku. Po dobytí Zbraslavského kláštera v čele s "kněze," Korandou vyloupili husité královské hrobky. Vytáhli mrtvolu krále Václava IV. nalévali ji vínem, které prý měl tak rád a snad prý s ním i nějaké dámy tančily.

Doporučuji proto panu Černému, aby nechal do urny Václava I. navrtat dvě dírky. Do jedné by měl neustále vkládat hořící cigaretu (kterou měl tak rád), do druhé nějaký alkohol (který měl tak rád). A nějaké dámy se také jistě najdou.

Celý podnik je nechutné propagandistické hanobení ostatků, které vzniklo v chorobných myslích a se skutečnou úctou k Václavovi Havlovi nemá vůbec, ale skutečně vůbec nic společného.

Máte, pane Hrbku, patrně na

Máte, pane Hrbku, patrně na mysli "Husitskou kroniku" Vavřince z Březové. Zbraslavská kronika končí s událostmi let 1338-9.

O tom, že Havlovi přátelé chtějí naložit jeho urnu na loď mi není nic známo, pokuste se své tvrzení (na němž stojí Vaše sugestivní přirovnání a vlastně celý komentář) doložit.

V každém případě bych řekl, že motivy Havlových přátel se liší od motivů těch, kteří v r. 1420 vydrancovali Zbraslavský klášter.

...a ona i ta známá morbidní

...a ona i ta známá morbidní historka se starším Václavem nepochází ani od Vavřince z Březové, a ani není příliš ověřená, jak uvádí Petr Čornej:

"Ještě neuvěřitelnější historky se tradovaly o posmrtném odpočinku panovníkova těla ve zbraslavském klíášteře. Podnět k nim dala skuteční událost, ke které došlo 10. srpna 1420. Tehdy táborský oddíl vedený knězem Václavem Korandou vtrhl do zbraslavského kláštera, pobral obilí a jeho členové se opili vínem, zapálili klášterní budovy a posléze odtáhli zpět do Prahy, kde ztropili noční výtržnosti. Soudobý svědek, pražský univerzitní mistr Vavřinec z Březové, který se před revolucí pohyboval u Václavova dvora, zaznamenal o počínání táborů na Zbraslavi pouze tato holá fakta. Za hranicemi Českého království se ovšem rozšířila zvěst, zapsaná kupříkladu Ludolfem Zaháňským, že táboršít bojovníci otevřeli královu hrobku, vytáhli Václavovo tělo a jeho kosti spálili a rozmetali. Církevní vzdělanec připomínal v této souvislosti slova bible o obdobném konci krále idumejského. Mohučský rodák Eberhart Windecke zase podrobně popisuje, jak táboři neváhali oddělit hlavu od trupu. Naproti tomu Eneáš Silvius uvádí, že královy ostatky zachránil z hořícího kláíštera rybář Muška, jenž kdysi Václavovi prodával rybičky. Rybář tělo pochoval a později prodal českým pánům za 20 zlatých. Ještě pikantněji vyzněl tento příběh ve vratislavském rukopisu Starých letopisů českých, psaných ovšem z utrakvistického hlediska (a značného časového odstupu). V něm se již stýká povídání Silviovo s ozvěnou Husitské kroniky Vavřince z Březové. Korandovi táboři prý při obsazení kláštera vyzvedli Václavovo tělo z hrobky, posadili je mezi sebe, vsadili mu na hlavu korunu ze sena a mrtvolu napájeli pivem, pravíce: „Však kdyžs živ byl, rád si s námi píjel.“ Tato pro nás poněkud morbidní historka, jejíž zárodečnou podobu čteme v Kronice velmi pěkné, byla ve shodě se změnou literárního nazírání na přelomu středověku a renesance, nazírání, které si své potřebě přizpůsobovalo události staré více než sedm desítek let."
(viz příspěvek na www.e-stredovek.cz/forum/viewtopic.php?f=13&t=20&start=100)

Mohl byste být politikem, pane Hrbku, vytvářet v lidech účelově asociace založené na nepodložených faktech a využívat toho k vlastním cílům :)

Přeji Vše nejlepší a hodně zdraví do nového roku.

Zprávu o tom, že Kocáb a

Zprávu o tom, že Kocáb a Černý dostali urnu s Havlovým popelem na hraní na lodi po Labi až do Děčína si můžete najít mj. na iDnesu. S reakci pana Hrbka také souhlasím. Směšnost hraničící s profanací, ale když pozůstalí dali souhlas, tak se asi nedá nic dělat.

Tu zprávu (urna na lodi) jsem

Tu zprávu (urna na lodi) jsem nenašel. Tady
http://zpravy.idnes.cz/havlovu-zivotni-pout-v-posledni-den-roku-uzavre-p...
o tom nic nepíší, jinde také ne.
Nicméně, hypoteticky, kdyby "pozůstalí dali souhlas, tak se asi nedá nic dělat.", to je pravda. Co si VH (v tomto smyslu) přál, či nepřál, nevím.

Mám v tomto směru nedávný osobní zážitek, kdy jsme se synem a několika dalšími přáteli (se souhlasem rodiny) mého, bohužel předčasně, zemřelého kamaráda splnili jeho přání, které dlouho před smrtí vyslovil.

je to tak.

je to tak.

Pane Tesaříku, to jsem od Vás

Pane Tesaříku,

to jsem od Vás skutečně nečekal!

S přáním hodně zdraví do nového roku

1. Světový dramatik? Zajímavá

1. Světový dramatik? Zajímavá byla Zahradní slavnost. Další jsou určitá klišé, včetně Odcházení. Pokud byla někde hrána, tak z politických nebo patolízalských důvodů. Po pominutí těchto důvodů zájem blížící se nule, včetně USA.
2. Filozof? Prorok určitých morálních názorů, které sám nedodržoval. Velký rozpor mezi slovy a činy.
3. Státník? Typický looser. Prohrál boj o Občanské forum, prohrál boj o zaměření Československé republiky, prohrál boj o Československou republiku, prohrál boj o moc v České republice (nejprve přímou, pak zákulisní).
4. Skvělý chlap? Jednu dobu byl u nás i ve světě populární. Vzbuzoval emoce, nejprve nadšené, pak lítostivé. Chlapem, který byl ochoten za své názory zaplatit vše, tedy i život ale nebyl. V podstatě zbabělec neschopný skutečného boje, ale kritizující z bezpečné vzdálenosti.
Tolerance jen pro vyvolené.
Humanita jen pro některé.
Existencialismus? Sice opožděným ale ano. Se všemi důsledky. Myšlenková roztříštěnost, protiřečení si. Izolovanost od reálné společnosti i dějinného vývoje, bez vazeb, soustředěnost na svoje vnitřní ego, úzkost, pocit absurdnosti a nesmyslnosti existence a vědomí nevyhnutelnosti smrti, odcizení, Naprostá osamělost snažící se překonat své zoufalství a spějící nakonec k pasivní levici.

popsal jste to naprosto

popsal jste to naprosto výstižně pane Hrbku. Také mi to vychází ve zmíněných 4. kategoriích spíše na záporné body!!! Za to v oblibě alkoholu, ženách a intrikánství bych přidělil body kladné......

... hypotéza o VH jako guru

... hypotéza o VH jako guru Svobodných Zednářů. Vraj tie krátke nohavice boli symbolom príchodu Mesiáša Svetla a nie chybou krajčiara.

Byl ideální představou Osvícenců. (dosaďte všechny odrůdy spasitelů)

Pár "vypíchnutých" myšlenek:

Pár "vypíchnutých" myšlenek: ...opravdová a přesvědčivá politika není nikdy jen subjektivním fórem pro menšinu občanů-diváků...Morální filozofové Havlova ražení proto z principu nikdy neuniknou sebeinflaci, o zesměšnění se postarají sami demonstrací neřešitelnosti rozporu mezi ideou, jimi samotnými a realitou každodenního světa...Havlovi obdivovatelé v zahraničí ve skutečnosti vzývali jen jeho samého...Skvělý chlap? Přijatelný odkaz...

Uložit

Uložit