Nejčastěji stíhá kritika skupinu Ctirada a Josefa Mašínových za jejich brutalitu, zvláště odporné se prý zdá podřezání štábního strážmistra Jaroslava Honzátka 28. září 1951, který byl předtím omámen chloroformem. Bratři to zdůvodnili tím, že Honzátko musel zemřít, protože by je mohl prozradit. Takovým se podle nich nedalo věřit, protože sloužili stalinistickému režimu.

Víte, já bych tyto „humanisty“ bral, pokud by jejich humanismus byl přímočaře upřímný a násilí odsuzovali v každém případě. Jenomže já dobře vím že u rudých zločinců tomu tak není. V roce 1954 vypukla v Alžírsku tzv. válka za nezávislost proti koloniální Francii. Boje byly až do vyhlášení nezávislosti této severoafrické země v roce 1962 vedeny tvrdě z obou stran.

Mimořádnou brutalitou prosluli především bojovníci z Fronty národního osvobození (francouzská zkratka FLN). Ti kromě střetu s ozbrojeným protivníkem masakrovali též francouzské a alžírské civilisty, kteří zůstali věrni francouzské správě. V některých případech to vypadalo tak, že tito „hrdinní bojovníci“ za nezávislost přepadli odlehlou farmu s francouzskými obyvateli a povraždili jeji osazenstvo včetně žen a dětí. Nutno říct, že oblíbenou metodou těchto fanatiků bylo podřezávání za živa, ne po předchozím uspáním chloroformem, jako tomu bylo u Honzátka.

Komunisté však brutální alžírské masakry neodsuzovali, naopak vrahy z FLN vynášeli do nebes jako bojovníky za svobodu Alžírska. Mimořádně odporné pokrytectví. Předvedli typický totalitní přístup ve stylu hesla neprávem přisuzovaného jezuitům, tedy účel světí prostředky a tedy vraždění lidí v náš prospěch nám nevadí. Proto jejich krokodýlí slzy nad údajně ubohými oběťmi Mašínů neberu vážně.