Má se ze Senátu stát komora regionů?
01.03. 2012
Přemysl Sobotka
Dvoukomorový parlament má ve středoevropském prostoru tradici, naše parlamentní demokracie vyrostla na dvoukomorovém systému. Je-li nejnovější změna ústavy týkající se přímé volby prezidenta příčinou úvah o roli a významu Senátu, pak bych rád zdůraznil, že prezident se volí jednou za pět let, a že tedy ve volbě prezidenta nebylo těžiště práce Senátu, to je mediální mylná zkratka.
Senát je v našem systému zakotven jako pojistka demokracie, jako komora "kontrolující" svým schvalovacím mechanismem zákony přijímané v Poslanecké sněmovně. Senát tak například před několika roky definitivně zvrátil miliardový nákup gripenů, v poslední době stejným způsobem změnil zákon o obnovitelných zdrojích, respektive o metanových elektrárnách.
Vzhledem k tomu, že část naší veřejnosti a novinářské obce zaujímá k Senátu stále nespravedlivě přezíravý postoj, chci připomenout alespoň některé základní informace: V posledních dvou letech Senát řešil 165 zákonů, projednal 71 mezinárodních smluv a v oblasti evropské legislativy 46 tisků Evropské unie. V 7. funkčním období Senátu bylo vydáno celkem 346 senátních tisků. Český Senát je třetí nejaktivnější komorou při projednávání evropské legislativy ze všech parlamentních komor v rámci celé Evropské unie.
Nechci zde opakovat všechny statistiky o práci Senátu za poslední roky, ale naopak rád zopakuji to, v čem vidím, zvláště v posledních letech, hlavní čtyři pilíře smyslu existence této parlamentní komory: kvalitu legislativního procesu v rámci dialogu obou komor našeho parlamentu, zvýšení role Senátu v české zahraniční politice, ochranu politické kultury v naší zemi a snahu udělat ze Senátu významné středisko přímých kontaktů politiků i občanů.
Senát přes všechny politické různice má schopnost dlouhodobého, kontinuálního a strategického uvažování bez závislosti na volebním cyklu. Podpora těchto pilířů se dařila především proto, že se dosud Senát chránil vstoupit do kolotoče osobního zviditelňování prostřednictvím obstrukcí, hádek a urážek, tak běžného v poslanecké sněmovně.
Bavíme-li se o nákladech na Senát, bavíme se o nákladech na demokracii. Chce-li někdo na demokratických institucích šetřit, dostává se na tenkou půdu nákladovosti a demokratičnosti systému, protože nejlevnější by samozřejmě bylo nemít žádný parlament. A levné by bylo mít jen jednu, menší a levnější komoru - Senát.
A ještě jedna poznámka. Senát v této zemi byl zrušen dvakrát. Respektive zrušen nacisty a neobnoven komunisty. Totalitní režimy totiž Senát nemají rády. Nemají rády rozvětvenou účinnou demokracii a její institucionální, mocensky málo ovladatelné pojistky. A to je jen několik důvodů, proč je pro mě úvaha o zrušení nebo přeměně Senátu špatná. Neměňme systém, který se za ta léta zaběhl a funguje.
___________________________________________________________________________________
Přemysl Sobotka svůj stín už
Přemysl Sobotka svůj stín už zřejmě nepřekročí.
Senát při svých okleštěných
Senát při svých okleštěných pravomocích může být jen těžko nějakou pojistkou, protože nemůže zvrátit nic, pouze trochu zkomplikovat přijetí návrhů zákonů odkladem do opětovného schválení poslanci. Tam, kde nějakou pravomoc ještě má, jako je schválení ústavních soudců ji využívá spíše k politikaření, jak dělat naschvály prezidentovi, odmítáním vcelku kvalitních návrhů, jak se u prezidenta (zvláště zvoleného přímo) předpokládá. Přímá volba prezidenta má logiku pouze v případě jeho rozšířených pravomocích, které by senát tím spíše učinily nadbytečným.
Jak jsou senátoři funkcí zatíženi ukazuje jejich skutečná náplň, kdy činnost v Senátu je jen okrajová. Pokud někdo vedlejší aktivity nemá, jako třeba doživotní člen vedení Senátu Pithart,jde jen o pokojné přežívání v trafice s téměř bezpracným výdělkem. To občané vystihují tím, že při samostatné volbě je senátor zvolen pouhou pětinou těmi, kteří volby chápou jako občanskou povinnost.
165 zpackaných zákonů, které
165 zpackaných zákonů, které hned po přijetí bylo nutno novelizovat a o mezinárodních smlouvách bych se snad ani nezmiňoval. Američané vědí proč takové smlouvy nedělají. Po roce 89 jsem byl v euforii a myslel si, že senát je pojistkou demokracie. Dnes už tomu(v našich podmínkách) nevěřím a považuji ho za zbytečný.