Mailem mi chodí občasník ODS, ve kterém je mi - nevím proč – vytrvale předkládáno, jaké výborné myšlenky mají šéfové ODS a jaké kroky již podnikli ke zlepšení podnikatelského prostředí v tomto státě.

Jsem osoba, které se uvedené bytostně dotýká, a bohužel musím říci, že mi to všechno připadá buď nedostatečné, nebo podnikám v jiném státě, než o kterém se v těch materiálech píše, anebo ty výborné myšlenky někdo zlomyslně zničil při uvádění do praxe. Na rozdíl od EU, kde jak píše Milan Cabrnoch, se alespoň k největším byrokratickým hovadinám konává veřejné slyšení, v ČR nechce nikdo slyšet nikoho. Na podporu tohoto tvrzení uvedu několik nejvíce nesmyslných příkladů:

1.    Datové schránky. Nevím, do jaké míry je jejich zavedení zásluhou ODS, ale i kdyby tomu tak bylo, není vůbec na místě se tím chlubit. Tato jistě výborná myšlenka byla naprosto zavražděna způsobem, jakým byla uvedena do praxe a jakým je spravována. Jestliže si musíte ze zákona (brzy tomu bude již rok) datovou schránku pořídit, dostanete k tomu poštou pokyny, podle kterých např. musíte při aktivaci zadat jakési heslo, ve kterém jsou různé znaky, mimo jiné i ty, které nenajdete na české klávesnici. Jak si asi autor tohoto nesmyslu představoval, že v situaci, kdy se vám při zadávání hesla zobrazují pouze tečky, dokážete tyto znaky bezchybně zadat? Přitom vůbec o nic nejde, stejně vás pokyny nabádají, že heslo je třeba neprodleně změnit. No – nakonec to nějak zvládnete a s napětím očekáváte, že se vám bude schránka plnit dopisy a že vy na ně budete odpovídat a že taky budete komunikovat (bohužel zatím pouze s orgány státní správy) s kým potřebujete. Za téměř rok, co mám datovou schránku, se v ní objevila pouze 1 (slovy: jedna) zpráva, a to, že mi stát blahopřeje k jejímu založení a blablabla. Když jsem se pokoušel posílat například Správě sociálního pojištění měsíční výkazy, byl jsem zdvořile požádán, abych tak nečinil, protože buď to nedorazí, nebo pokud ano, musí to pracovnice podatelny stáhnout, vytisknout na papír a do příslušného oddělení to odnést. Vrcholem všeho je, že co 90 dní, musíte ve schránce měnit přístupové heslo – i když v ní nic nebylo, není a nebude. A to heslo nemůže být jakékoliv, zase musí splňovat jakási složitá pravidla a co je nejlepší – nikdy se nesmí opakovat. Prý je to kvůli bezpečnosti. No – na rozdíl od datové schránky, ve které nemám nic, tak ani v bance, ve které mám peníze, nemusím činit taková kryptografická cvičení a už vůbec ne každý 3. měsíc. Ptám se tedy – k čemu mi doopravdy ta datová schránka je?

2.    Platební styk. Zákonodárce, patrně na nátlak bankovní lobby, vytvořil legislativní zmetek – že totiž plátce odpovídá za to, kdy peníze adresátovi dorazí. Jelikož prodlevu mezi odesláním příkazu k platbě a připsáním na účet adresáta nemůžete ovlivnit, musíte si dávat větší předstih (platit tak dva, tři dny před splatností závazku), abyste se vyhnuli postihu úroky z prodlení a penále. Nikdy nepochopím, proč peníze nemohou být připsány na účet adresáta ke stejnému datu, kdy banka přijme příkaz k platbě – žádné skutečné peníze totiž nikam nenosí – a proč se toleruje fakt, že si banka nechává peníze na cestě několik dní pro sebe. Nejen že z těchto peněz nikomu neplatí úroky, ale samozřejmě s nimi vesele podniká.

3.    DPH. Chceme-li mluvit o příznivém prostředí pro podnikání, znamená to taky spravedlivé a rovnocenné podmínky. Jak si pak máme vysvětlit stav, kdy plátce daně (věřitel) musí státu odvést daň již při vystavení pohledávky, aniž ještě dostal zaplaceno, zatímco jeho odběratel (dlužník) může odpočet uplatnit ihned? A jestliže dosáhnete nadměrného odpočtu, vrátí vám finanční úřad příslušnou sumu s nejméně měsíčním zpožděním, aniž by zaplatil úrok za úvěr, který mu vlastně poskytujete.

4.    Exekuce. Samotný fakt, že je na podnik uvalena exekuce, způsobuje nezáviděníhodnou situaci, přitom samotný podnik ji mohl zavinit jen tím, že mu jeho dlužníci neplatí – což je běžná praxe. Mezi podnikateli je k exekuci přistupováno jen výjimečně, zato zdravotní a sociální pojišťovny tento institut využívají velmi často. Nic proti tomu – ovšem samotnou exekucí se málokdy dosáhne požadovaného účinku – totiž vyrovnání závazku (a to nenarážím na často podivné praktiky exekutorů při zpeněžování majetku). Mám na mysli případ, že dlužník vlastním přičiněním dosáhne uhrazení svých pohledávek, nebo získá prostředky jinak a své závazky uhradí – aniž by mu v tom samozřejmě exekutor pomohl. A přestože vlastně exekutor neudělal vůbec nic, tak přesto inkasuje tučné odměny, a to kupodivu ne od toho, kdo si ho najal – tedy věřitele, ale od dlužníka, což jeho nezáviděníhodnou situaci ještě zhoršuje. Dlužník se přičiní, sežene peníze, zaplatí dluhy – a je za to potrestán exekutorem. Není divu, že po takovém postupu řada podniků prostě zkrachuje, nebo usoudí, že výhodnější je zkrachovat rovnou – a se svými dlužníky se dohodnout.
Doufám, že v nastávajících volbách budou politické strany delegovat na své listiny kandidáty, kteří budou při tvorbě a schvalování zákonů používat svůj mozek, nikoliv pouze partajní směrnice, nebo dokonce instrukce lobbistů.