LN 12. 10. 2012

Pokaždé znovu a znovu jsou média překvapena, když Václav Klaus vyjádří přímou či nepřímou podporu prezidentským ambicím Miloše Zemana. Naposledy tak učinil v novinovém rozhovoru o víkendu, kdy řekl, že si uvědomuje, že prezident Zeman sice bude dělat věci, z nichž budou vstávat vlasy na hlavě hrůzou, přesto je jediným kandidátem politikem mezi uchazeči o Hrad. Byla to ještě výraznější podpora než v květnu, kdy prohlásil, že Zemana považuje za významnou osobnost české politiky, jehož kandidatura je logickým vyústěním politické i životní dráhy.

Nicméně žádné překvapení se nekoná. Respektive koná, ale jen pro toho, kdo dlouhodobě nesleduje postoje a přístup k politice u Klause a Zemana a kdo vnímá současný politický svět hodně zjednodušeně.

Jistě, může jít o "pouhé" generační souznění. Oba jsou příslušníky válečné generace, vyrůstali a byli formováni ve stejné době. Oba mají ekonomické vzdělání. Stejně tak může ten, kdo chápe politiku předně jako souboj soukromých a polostátních firem v pozadí, tvrdit, že jde předně o souznění jejich vlivových skupin. Přesto je to zřejmě ještě jinak.

Již mnohokrát bylo řečeno, že polistopadová doba zrodila pouze tři skutečně velké politické postavy – dva prezidentské Václavy a jednoho stále ještě prezidentského čekatele Miloše. Václav Havel byl mezi nimi (a vlastně i v politice jako takové) solitér. Klause a Zemana dělilo a dělí mnoho věcí – jeden je zarytý friedmanovec a hayekovec, druhý klasický keynesián. Jejich životní styly mohou být jen těžko vzdálenější. Přesto oba dostali příležitost vést vládu a zkoušet prosadit své politické přístupy v praktickém běhu státu. Oba také narazili na limity, které jim společenská a politická situace jejich premiérské doby nastavila.

Zásadní je ale skutečnost, že pro oba je politično, politický střet idejí, antický polémos vším. Proto Klaus ocení, vyzdvihne a podpoří raději svého politického ideového soupeře (v mezích demokracie) nežli apolitického, nevyhraněného, všechno všem slibujícího stylizovaného nepolitika. To je také jediný a hlavní smysl sentence o jediném politikovi mezi kandidáty, byť s tímnemusíme souhlasit. Opolitické vyhraněnosti a politických zkušenostech, byť ne premiérských, lze totiž uvažovat i u Přemysla Sobotky, Vladimíra Dlouhého či Zuzany Roithové.

Stejnou logiku – obranu politiky – nesla i tolik kritizovaná opoziční smlouva, jejíhož návratu se někteří děsí. Vznikla v kontextu nadšení určitých společenských kruhů z polopolitické vlády Josefa Tošovského. Tehdejší úvahy o možném pokračování vládnutí bez dvou hlavních, ideově vyhraněných politických stran nebyly nereálné. Právě tehdy, zdánlivě překvapivě, uzavřeli spojenectví předsedové těchto stran, kteří si do té doby nemohli přijít na jméno. A právě tehdy oba uštědřili možná největší porážku Václavu Havlovi.

Opoziční smlouva měla tisíc a jednu nevýhodu – podobně jako jakákoli velká koalice, jejíž odrůdou fakticky byla, která není uzavírána na nezbytně krátkou dobu pro překonání krize. V určitých oblastech vedla k rozdělení sfér vlivu mezi dvě strany. Vyřazovala ze hry standardní nástroje kontroly vlády parlamentem. Zapomíná se však na to, s jakými motivy vznikala – tím hlavním mělo být obhájení politického vládnutí, tedy vládnutí, které dělá demokracii smysluplnou, vládnutí, které je ideově vyprofilované a jež můžeme ve volbách změnit. K tomu měla sloužit také změna volebního systému, k níž však bohužel nedošlo a k níž možná doklopýtáme po půldruhém desetiletí.

Díky opoziční smlouvě vládla vláda, která nezastírala své úmysly technicistní, expertní argumentací, ale která byla explicitně levicová. Vládla stabilní vláda, která nemusela každý druhý týden řešit vážnou vnitřní krizi a neúspěšně se dopočítávat do sto jedné. Stabilita a efektivita vládnutí přitom patří k největším problémům demokracie, jejich nezvládnutí v minulosti stálo u pádu většiny demokratických systémů.

Opoziční smlouva měla za cíl zklidnit politiku a společnost – po cca dvou letech ostrých střetů, nervozity a skandálů. Současné turbulence trvají mnohem déle, dost možná je opoziční smlouva navzdory úmyslům svých tvůrců ještě umocnila. Neznamená to, že je čas pro novou opoziční smlouvu. Jestli je ale pro něco čas, pak pro zklidnění vyostřených vášní, kdy političtí oponenti přestávají být jenom politickými oponenty, ale stylizují protivníky do role zlodějů a nejhorších vyvrhelů. Začal s tím kdysi právě Miloš Zeman, aby pozdvihl nízké preference své strany. Těžko si asi uměl představit, co on a ti, kteří jej v této disciplíně ještě překonali, udělají se společností.

Nový prezident může výrazně napomoci zmírnit společenské napětí. Jestli se takové role může zhostit právě Miloš Zeman, bůh a volič suď.