Cesta nepoddajného rodu z rovinatého Polabí napříč zvlněným 20. stoletím

Stejně dobře jako Jméno Vokolek mohla mohutná pětisetstránková kniha, která si dala za cíl zachytit stopu tří generací pardubického rodu v české kultuře, nést název Dům Vokolek. Základy jsou velice bytelné a děje se točí především kolem rodové tiskárny a nakladatelského domu.

Na iniciační studii Aleny Matoušové, v níž se autorka podrobně věnuje zakladatelské osobnosti Václava Vokolka (1871–1952) a historii firmy Vokolek V. a syn, navazují samostatné portréty jeho synů ze druhého manželství: tiskaře Vlastimila (1903–1985), výtvarného umělce Vojmíra (1910–2001) a básníka Vladimíra (1913–1988). Po nich následuje profil jejich mladší sestry Květy (1921–2011) a Vladimírova syna, současného básníka a malíře Václava Vokolka (* 1947).

Krátké úvodní medailony doplňují výbory z původní tvorby, z deníků nebo z korespondence, vzácné rodinné fotografie, reprodukce nebo snímky výtvarných prací či obálek knih.

Chodit po vokolcích 

Četba dokumentů o všech vokolkovských aktivitách – o jejich zrodu, vývoji i podhoubí – může přinést mnohá překvapení obzvlášť těm, kdo byli po desetiletí spíše zvyklí dům vnímat jen z menšího či většího časového povzdálí a odebírat většinou jen jeho „výstupní produkty“ – krásné knihy a tisky, nacházené po antikvariátech.

Otcem zakladatelem domu byl Václav Vokolek. Měl ještě dvě děti z prvního manželství, Antonína a Marii, ty jsou v knize zmiňovány jen okrajově. Etymologie jména Vokolek odkazuje na proletářský původ – „chodit po vokolcích“ znamenalo pro obecní chudé v podstatě totéž co žebrat.

Václav Vokolek také začínal s prázdnýma rukama a jeho prapůvodním záměrem bylo mít vlastní tiskárnu, „továrnu na papírové sáčky“. Již necelých deset let po získání koncese, před začátkem první světové války, jej však lidé oslovovali „pane továrníku“. To už byli na světě tři synové: není náhodou, že všechna tři jejich jména začínají na V, souvisí to právě s názvem rodinné firmy (V. Vokolek). Všichni tři zůstanou s rodinným podnikem spjati, ale nejen to: svým podílem a vkladem zajistí rozšíření a proměnu poslání tiskárny i vydavatelství.

Pardubice byly počátkem 20. století spíše maloměsto; podobně jako sousední Hradec Králové se nacházejí v rovině a je z nich mnohem blíž do Železných hor než na Vysočinu. Vydavatelská živnost Vokolkových ale postupně vyvstala z provinčního sevření. Po první válce spolupracují s Josefem Čapkem. Obálky, které dělal k jimi vydávaným svazkům, jsou skvostné, ale knihy samotné jsou dnes už spíše zapomenutá literatura. Velké plody měla přinést až spolupráce s vrchovinou, komunikace vokolkovského domu s podobnými domy na Vysočině, s Josefem Florianem ve Staré Říši, s Bohuslavem Reynkem v Petrkově a s Jakubem Demlem v Tasově.

Neplniči pětiletky 

Kontakty s Bohuslavem Reynkem započaly v polovině dvacátých  let, s Josefem Florianem o něco později. V Pardubicích se Reynek díky Vokolkům dočkal první domácí výstavy. Pastely zVysočiny a z okolí Grenoblu však neuspěly – ani knihy z edice Sešity poezie. „Starší generace nám nerozumí a mladší lidé nemají peněz.“ Tato Reynkova slova by se ostatně mohla jako refrén nést celým meziválečným obdobím.

Vzájemnou korespondencí Vlastimila Vokolka s Bohuslavem Reynkem a Josefem Florianem prosvítá velká vzájemná sympatie, ale soudy obou „starších“ o knihách nebo vydavatelských záměrech Vokolků vycházejí z neúplatného poznání. Naprostou většinou nakonec byly vodítkem ke zkvalitnění vydavatelského profilu. „Josef Florian byl vítanou autoritou, kterou bylo možno buď následovat, nebo se jí vzepřít, ale ne ji obejít,“ píše v úvodu Věra Matoušová.

Korespondence, nejen listovní, ale především ta skrytá, duchovní, mezi Pardubicemi a vysočinskými „centry“, vydala své plody v podobě skvostně vypravených knih, původních i překladových, v edicích jako Paprsek, Delfín nebo magicky pojmenované Lis tří bratří. A připojený soupis vydaných knih a tisků svědčí o tom, že nešlo o ledajaké autory: z těch cizích lze alespoň namátkou uvést Stefana Georga nebo Georgese Bernanose, Paula Valéryhoa Maxe Jacoba.

„Jediná poctivá katolička z naší rodiny. Bez šarlatánství, bez pózy a beze strachu!“ napsal o Květě Vokolkové bratr Vladimír. Jsou to slova bezpochyby výstižná, ale zároveň příliš příkrá vůči ostatním sourozencům, jeho samého nevyjímaje: vždyť o Vlastimilovu trvalém návratu k víře vypovídá neokázale lapidární zmínka v deníkovém záznamu z Paříže z května 1927: „Katedrála (lítost všeho a bezvládí).“ A ani u Vojmírových křížových cest, u jeho dřevěných „instalací“, nástěnných maleb ani u veršů připomínajících úsporné vrypy dláta nemáme pocit okázalé nadbytečnosti.

Za Vladimíra pak dostatečně hovoří nejen básnické dílo, ale i jeho poválečný úděl. V našich kulturních dějinách jako by mělo platit kruté pravidlo, že nic krásného nesmí mít dlouhého trvání. Květa Vokolková přijala jako terciářka apoštolátu svatého Františka řeholní jméno Víta. O duchovním růstu této statečné ženy svědčí její dopisy zařazené v knize. V roce 1950 řád komunisté zrušili. Na nakladatelství byla v témže roce uvalena národní správa. Stojí za to, ocitovat oficiální vyjádření: „Provozní místnosti jakož i strojní zařízení u fy Vokolek V. a syn, knihtiskárna v Pardubicích, jsou naprosto nevyužity, což se nesrovnává s řádným plněním 5LP.“ Zanedlouho poté byly zničeny stroje i tři tuny různých druhů písem.

Čas firmy Demola 

Podobný osud stihl při poválečném „podnikání firmy Demola“, o kterém hovoří Jan Zahradníček, i ostatní tiskaře. A mělo být ještě hůř. Květu čekal na konci padesátých let kriminál, po propuštění pracovala v různých pomocných povoláních a pečovala o potřebné, dochovala k smrti svoji matku i své nemocné bratry. Zemřela loni, bylo jí 90 let. Ale už na konci padesátých let se dům Vokolkových v pardubické Jindřišské ulici stal místem povzbudivých a inspirujících setkání s mladými umělci, pardubickými rodáky jako Jiří Gruša nebo Petr Kabeš.

Poněkud neorganicky působí jen připojení závěrečné samostatné kapitoly, která je věnována o jednu až dvě generace mladšímu Vladimírovu synovi Václavu Vokolkovi (* 1947) – přinejmenšímz toho důvodu, že dílo Václava Vokolka mladšího není dosud uzavřeno.

Jméno Vokolek Věra Matoušová, Jan Šulc, Václav Vokolek (editoři) Vydalo nakladatelství Torst, Praha 2011, 504 stran.

(Lidové noviny 15.12.2012)

4. MÍSTO v anketě Lidových novin Kniha roku. ¨

(V anketě zvítězila kniha Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli, z níž vyšly na Virtually ukázky a minulý týden recenze.)