Kauza Davida Ratha je pravým požehnáním jak pro média, tak pro předvádivé politiky a posléze i pro senzacechtivou část veřejnosti. Zatím se vyvíjí jako nikdy nekončící kratochvíle, překvapující obecenstvo stále novými prvky zábavy. Za kouřovou clonou, kterou vytváří, se ale schovávají souběžné děje, které ji svým významem převyšují.

Zůstaneme-li v oblasti trestního řízení, pak z veřejných zdrojů víme o čerstvých odhaleních hospodářské trestné činnosti s objemem škod ve stovkách milionů Kč. Ale kromě prostého konstatování počáteční informace to žádný mediální rozruch nevyvolává. Policejních úspěchů v každém případě přibývá. Napadá mě kacířská otázka na vládu Petra Nečase, zda je příčinná souvislost mezi tímto příznivým jevem,  snižováním rozpočtu policie a pokračujícím decimováním početních stavů policistů.

V souvislosti s Rathovým stíháním se ze strany opozičních politiků či jejich sympatizantů občas ozývá zbožné přání, aby udeřilo také do vládního tábora. Je to ohlas na potlačené zákulisní podezírání, že kauza Rath byla záměrně načasována tak, aby poškodila ČSSD v předvolebním období. Záminkou k podezírání je osoba ministra vnitra Jana Kubiceho a vzpomínka na uveřejnění tzv. Kubiceho zprávy těsně před parlamentními volbami r. 2006, které mělo poškodit volební výsledek ČSSD. Kriminalizace některého politika z vládního tábora by byla uvítána opozicí jako  protiváha k případu Davida Ratha. Připomínají se pak starší případy, které působí dojmem vyšumění, jako České pivo, ProMoPro, Mostecká uhelná společnost či Sazka, v kterých se policie z pohledu veřejnosti nechovala tak aktivně jak tomu je u poslance Ratha.

Nedosti na tom, že takové věci si lidé říkají „u piva“, ale zaznívají z úst poslanců před televizními kamerami. Je to na pováženou, neboť tím lidu obecnému vzkazují, že trestní řízení lze vyvolat na politickou objednávku a nestrannosti a profesionalitě PČR a státního zastupitelství není co věřit. Hlavní politické strany se podílí na moci déle než dvacet let. Proto politici, kteří takto mluví, vystavují svým stranám špatné vysvědčení, neboť policie a státní zastupitelství jsou takové, jakými je udělaly.

Ve zmíněných případech ostatně pocit nedůvěry ve veřejnosti vzniká jen proto, že není z čeho usuzovat, zda vyšetřování vůbec pokračuje. Povaha trestního  řízení vyžaduje, aby úkony probíhaly pokud možno diskrétně a v utajení. Nicméně policie by asi měla přehodnotit svou informační politiku u případů, jež vyvolaly velký zájem a znepokojení veřejnosti. Měla by pak  v  rozumných intervalech zpřístupňovat neškodné minimum základních údajů.

Klasickým případem informační nešikovnosti byl způsob, jakým byla veřejnost informována o podezření na korupční ovlivnění milosti prezidenta republiky bývalé policistce Radce Kvačkové. Na začátku se do médií dostalo tolik podrobností, že veřejnost mohla uvěřit, že strýc omilostněné skutečně vyplatil velkou částku za obstarání milosti. Na policii tak zbyl zdánlivě jednoduchý úkol zjistit, komu strýc zaplatil, a jak příjemce s penězi naložil. Policie uzavřela věc pro veřejnost sdělením, že korupce nebyla zjištěna. Odezvou „od pivařských stolů“ je domněnka, že zase jedna kauza byla zametena pod koberec. Stačilo podat základní vysvětlení, jak to ve skutečnosti bylo s penězi od strýce omilostněné, a podezření by nevzniklo. 

Také mimo oblast trestního řízení se dějí věci, jichž by si veřejnost měla všímat spíše než kauzy Davida Ratha. Tak v Poslanecké  sněmovně se do druhého čtení potichu vplížil zákon o církevních restitucích. Jeho prosazením Nečasova vláda poskytne církvím, reprezentujícím menšinu obyvatelstva, obrovský prospěch, ale současně  sáhne do kapes bez rozdílu všem příslušníkům nejméně dvou generací. Proti tomu je pár desítek milionů, o které ochudili veřejné rozpočty David Rath a jeho kumpáni, pouhá prkotina. Ulice se stále častěji stávají dějištěm projevů nesouhlasu občanů s jejich zbídačováním úspornými opatřeními státu. Někdy se protesty obracují proti změnám, které mají vratnou povahu. Ale zátěž, kterou ponesou nejméně dvě generace, nechává veřejnost klidnou.

Dění přímo v Rathově kauze postupně nabývá povahu absurdního divadla. Dojemná je snaha jeho obhájců zvrátit různá procesní rozhodnutí státní zástupkyně Lenky Bradáčové ve věci jejich klienta a ze všeho nejlépe ji z případu vystrnadit. Činí úkony pro úkony bez naděje na úspěch, jen aby se jim nedala vyčíst nečinnost. Jejich tažení proti Lence Bradáčové a touha po přenesení případu do rukou úřadu Vlastimila Rampuly má nechtěný účinek: zatímco paní státní zástupkyni vypalují cejch nebezpečné ženy-neúprosné pronásledovatelky obviněných, naproti tomu od pražského vrchního zástupce zjevně očekávají více laskavosti. Nechtíce naznačují, že věří v oprávněnost označení vrchního státního zastupitelství  přízviskem „vrchní státní zametačství“. Mimochodem: za předpokladu, že jsou všichni vedoucí státní zástupci stejně nestranní, usilování o změnu přidělení případu nedává smysl. Naproti tomu průtahy řízení, vyvolané neúčelnými procesními úkony obhajoby, ve výsledku Davida Ratha poškozují: je v jeho zájmu, aby pokud možno brzy pominuly vazební důvody a aby jeho věc co nejdříve projednal soud.

Obhájci se možná poučili z nečekaného úspěchu Romana Smetany a ochotně zásobují média svými poznatky o pochybeních policie a státního zastupitelství. Čas ukáže, zda se jim podaří zviklat důvěru veřejnosti ve věrohodnost údajů, uvolněných oficiálními zdroji a zejména do jaké míry jejich agitaci podlehne soud (pokud se kauza před něj dostane).

Podle dostupných informací z otevřených zdrojů  Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR bylo původně doručeno oznámení trestné činnosti v Severočeském kraji. V tom případě místní a věcná příslušnost Krajského státního zastupitelství v Ústí n.L. vyplývá z ustanovení trestního řádu. Pokud v této souvislosti následně vzniklo podezření proti Davidu Rathovi, změna místní příslušnosti by sice byla přípustná, nikoli však nezbytná.

Můžeme se domnívat, že nejvyšší státní zástupce v úvahách o místní příslušnosti a přikázání choulostivé záležitosti do Ústí n.L. přihlédl k destabilizaci Vrchního státního zastupitelství v Praze dosud neuzavřeným řízením o odvolání vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly.  Aniž bych se chtěl dotknout profesních kvalit Vlastimila Rampuly, soudím, že za dané situace by svěření kauzy Rath do jeho rukou nebylo šťastným řešením.

Rathovské kratochvíle pro tuto chvíli vyvrcholí jednáním Poslanecké sněmovny o  vydání obviněného poslance k trestnímu stíhání. Přípravná jednání svědčí o tom, že poslanci považují za samozřejmost, že i po sdělení obvinění mají právo na zvláštní zacházení, které běžným občanům nepřísluší. Proto vedli obsáhlé debaty o tom, zda vpustí do Sněmovny eskortu, a pokud ano, pak zda jen ke dveřím sálu či až k řečništi. Projevovali  přání, aby doprovod byl neuniformovaný a neozbrojený či aby poslanec Rath nebyl přiveden v poutech. Trvalo dosti dlouho, než se v nárocích uskrovnili a přizpůsobili obvyklému postupu. Podle zásady, že občané si jsou rovni, takové debaty neměly vůbec zaznít. S poslancem Rathem se má nakládat stejně jako s každým jiným obviněným: to znamená pouta, která eskorta sejme až se souhlasem předsedajícího, a ozbrojenou eskortu, jejíž příslušníci budou při Rathově řeči stát po jeho stranách. Že bude ostuda, že o tom budou psát noviny po celém světě ? Budou psát stejně a naopak by si možná  s nevolí všimla i poskytnutí neoprávněných výhod. Šlo-li poslancům o oslabení světového mediálního ohlasu Rathova případu, neměli jeho vystoupení  připustit, zvláště když všichni předem prohlašují, že budou hlasovat pro vydání. Za daných okolností je vystoupení poslance Ratha před sněmovnou zcela formálním, věcně neúčelným úkonem: může povídat co chce, stejně se ničeho nedomůže.

Stejně nadbytečné by bylo i případné vystoupení obhájců ve Sněmovně. Pro jejich vpuštění do jednací síně není důvod. Ani v soudní síni nemají automatické právo sedět vedle klienta. Bylo by ovšem na místě  zajistit jim sedadla v první řadě na balkoně pro veřejnost.

Tvrdé, tedy ve skutečnosti rovné nakládání s Davidem Rathem by mohlo přinést vedlejší užitek. Popsaný způsob předvádění obviněných je zcela nezbytný jen u těch, u nichž je na místě počítat s možností nebezpečného chování. U ostatních se jedná o šikanu, používanou z opatrnosti. V poutech se předvádějí i obvinění z nenásilné trestné činnosti a nejsou ušetřeny ani ženy. Pohled na poslance „v klepetech“ možná přiměje jeho kolegy, aby vyvolali přehodnocení pravidel nakládání s obviněnými.

Všechny starosti s vystoupením vazebně stíhaného poslance ve Sněmovně by odpadly, kdyby je státní zástupkyně Lenka Bradáčová nepovolila s odkazem na vyloučení možnosti ovlivňování svědků, které je jedním z uplatněných zákonných důvodů vazby. Měla právo tak rozhodnout a nemyslím, že by tím zapříčinila  pozdější  popření spravedlivosti trestního procesu.  Připuštěním vystoupení navodila nebezpečí ovlivňování nejen svědků, ale i nálady veřejnosti, sledující proces (vynechávám soudce, kteří mají být neovlivnitelní). Pokud jí to nevadí, nabízí se otázka, proč neodvolá koluzní důvod uvalení  vazby.

Celá věc může snadno přejít z polohy trapné kratochvíle do nepříjemností nepředvídatelného dosahu. David Rath není hlupák. Jistě si je vědom, že poslanci jsou svými veřejnými výroky nepřímo zavázáni k hlasování o jeho vydání. Není pravděpodobné, že by sázel na možnost zvrácení jejich názorů.

Pokud se cítí nevinen, určitě si uvědomuje, že bez vyvrácení obvinění nemá naději na nápravu pošramocené pověsti, ale jinou cestou než podstoupením trestního řízení se případného vyvinění nedomůže. Určitě se netěší na nepříjemnosti, spojené s eskortou.

Je proto na místě otázka, proč se přesto domáhá vystoupení před Sněmovnou. Chce se snad omluvit kolegům, které během dosavadního působení pourážel ? Nebo je snad chce varovat, aby se nedali jeho cestou ? Chce se omluvit voličům za znevážení poslaneckého mandátu ? Veřejné pokání by určitě zlepšilo jeho obraz v očích veřejnosti. Není ale jediným možným předvídatelným vývojem událostí.

Mělo by se počítat i s možností, že David Rath bude chtít způsobit nepříjemnosti i dalším poslancům veřejným odhalením hříchů, o nichž má informace. A co se stane, prohlásí-li veřejně, že zadržené miliony nebyly určeny pro jeho osobní potřebu, ale pro jakýkoli jiný nemravný účel ? Možná by se časem prokázalo, že obvinění byla křivá, ale údaje by se stejně musely prověřit, a s tím jsou spojeny různé mrzutosti.

Překvapuje mě, že na možnost podobného vývoje upozornil pouze Radek John, který za to sklidil nemálo posměšků. Přesto věřím, že v případě podobného překvapení vedení Poslanecké sněmovny a politických stran nepropadnou panice, ale prokáží, že mají připravený „plán B“ k minimalizaci způsobených škod.