Sedm statečných a tisíce ještě statečnějších. Nezapomínejme...
Alexandr Vondra

Boj sedmi zrazených a obklíčených čs. parašutistů v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově proti více než padesátinásobné přesile 18. června 1942 připomíná velké antické drama thermopylského formátu.

Bez pochyby podobný názor má zřejmě i německý spolkový prezident Joachim Gauck, který v dopise českému prezidentovi Václavu Klausovi vyjádřil letos nejen lítost nad zločiny spáchanými německými nacisty za 2. světové války v Lidicích, Ležákách a na mnoha dalších místech naší země, ale také mimo jiného napsal: "A v paměti uchováme také vzpomínku na odvahu Jozefa Gabčíka, Jana Kubiše, Adolfa Opálky, Josefa Valčíka, Jana Hrubého, Jaroslava Švarce, Josefa Bublíka a jejich pomocníků. Jejich život a jejich odpor proti okupaci a brutální diktatuře jsou povzbuzením pro náš vlastní život. Svět potřebuje takové příklady…" Bohužel zatímco německý prezident ve své dopise s úctou a respektem uvedl jmenovitě všech sedm hrdinů z Resslovy ulice, u nás se část komentátorů pustila do jalového dohadování, zda lze jeho dopis považovat za dostatečné politování a omluvu za nacistické zločiny, zatímco druhá část začala, jak je jejím letitým zvykem, okamžitě s mícháním pomyslných jablek a hrušek v podobě předřazování historických následků před příčinami s připomínkou českých historických vin všeho druhu. 

Tím se podařilo do značné míry zamlžit význam i obsah dopisu Joachima Gaucka, ve kterém mne jako ministra obrany fascinuje právě pasáž se jmény parašutistů, protože se domnívám, že tito hrdinové mohou být nejen trvalým vzorem pro současné příslušníky Armády ČR, ale že jejich hrdinství může být poselstvím pro kohokoliv z nás i dnes v mírových podmínkách.  

Obklíčení vojáci se v beznadějné situaci odmítli vzdát a bojovali do posledního náboje, kterým si vzali život, protože nechtěli dopustit možné propagandistické zneužití své případné kapitulace. 

Zároveň si byli ještě více vědomi po zprávách o vyvraždění Lidic a stovkách poprav za schvalování atentátu své obrovské odpovědnosti, kterou na sebe vzali seskokem do okupované vlasti a plněním bojových úkolů, které jim byli svěřeny. Věděli proto, že pro ně žádný kompromis ani třetí cesta neexistují a že svůj boj musí dovést až do vlastního konce.  

Nezapomínejme však ani na to, že operace ANTHROPOID – útok na kata českého národa a architekta holocaustu Reinharda Heydricha – byla sice vojenskou operací, která by se však nezdařila nebýt aktivní pomoci českého domácího odboje. Vedle statečných parašutistů zde byly stovky a tisíce odbojářů, jejichž činy ohrožovaly i jejich rodiny. O to více si musíme vážit těchto lidí, kteří projevili stejný stupeň odvahy a ochoty k sebeobětování jako parašutisté. 

Zde vojenský závazek postavený na přísaze zastoupila prostá občanská odvaha, vlastenectví a sebeúcta, kterou stejně jako obětaví odbojáři dokázali projevit i zcela nevinní mučedníci, které si za cíl vybrala zběsilá a po pomstě toužící nacistická mašinérie. To se týká například i lidických mužů. 

Šéf kladenského gestapa Harald Wiesmann po válce o nich v době poprav u zdi Horákova statku uvedl: "Lidičtí muži šli volně, zpříma a statečně. Nedošlo k žádným slabošským scénám." Proto bylo zcela na místě, když v říjnu 1945 prezident republiky Edvard Beneš udělil i těmto lidem Čs. válečný kříž 1939. 

Uchovejme si v paměti tyto skutečnosti místo laciných a módních tvrzení o české zbabělosti a kolaboraci s nacistickým režimem již proto, že pro seriózního a fundovaného historika není velkým problémem dokázat, že jiné evropské národy prošly konfrontací s německým nacismem často s mnohem více pošramoceným kreditem než ten český.  

Mějme také na paměti zrůdnost a zuřivost nacistického režimu tam, kde u našich lidí chyběla odvaha k odboji a vítězila ustrašenost, protože trest smrti byl za poslouchání zahraničního rozhlasu, vyprávění pouhého vtipu o nacistech, tiché schválení atentátu či přestupek v řízeném hospodářství. 

Denně hlášené vykonané rozsudky smrti děsily a bez širších znalostí naší historie a potřebné empatie do protektorátní reality můžeme jen těžko vynášet jednoduché soudy.  

O to však s větším obdivem a respektem můžeme hovořit o všech, vojácích i civilistech, kteří našli sílu překonat strach o sebe a blízké a projevili odvahu se nacistickému barbarství postavit. Važme si těchto lidí a nezapomínejme na ně i ve vlastním zájmu, protože není na škodu mít také na paměti, že hrdinové umírají jen jednou, zatímco zbabělci za svého života třeba i tisíckrát... 

pane ministře, při vší úctě k

pane ministře, při vší úctě k vašim slovům o hrdinství a odvaze a celkové vzpomínce na tento čin....naší generaci už stejně asi nikdo nevysvětlí nezbytnost celé akce a co je však mnohem horší, že když už na to byli ti hoši tak dlouho cvičeni, proč bylo její provedení tak diletantsky zpackané ...???
Ostatně fakt, že je nakonec zradil jeden z nich, to celé jen smutně dokazuje.
Obávám se, že těm mladším generacím je to dnes stejně šumafuk, stejně jako těm tisícům nevinných, co za to museli zaplatit cenou nejvyšší...??!!