Skryto za oponou
Martin Stín

Pozornost veřejnosti se soustřeďuje na politickou krizi a její dílčí projevy tak silně, že vzniká informační opona, za kterou se skrývají události, jež by jinak mohly být zdrojem veřejného pohoršení. Nepozorovaně to ovlivňuje bilanci výsledků boje mezi pravicí a levicí.

Příkladem je ztišení hluku kolem zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi. Tytam jsou časy, kdy se Jeroným Tejc bil hrdinně v prsa a hrozil, že ČSSD po vítězných volbách zákon zruší. Zprávy, že probíhá vydávání nemovitého majetku církvím, již ale nevyvolaly pobouření, ba ani nevzbudily velkou pozornost. Na tom by ostatně nebylo  nic pohoršujícího, protože tato část zákona je nesporná, ale veřejnost neznepokojuje ani skutečnost, že se blíží začátek výplaty finančních náhrad, jež proti důsledkům případného zrušení zákona církvím pojistil uspěchaným podpisem smluv Petr Nečas. Dojde-li navíc k uskutečnění Kalouskova záměru na vydání církvím dluhopisů na celou sumu náhrad, bude vymalováno, i kdyby sociální demokraté skutečně vyhráli volby a po nich se rozpomněli na Tejcovu hrozbu. V tomto směru získala spojená katolická pravice v ODS a TOP 09 nad levicí dílčí vítězství, jež má povahu finančního „tunelu“, možná objemově přesahujícího pověstnou „kauzu MUS“. Po namáhavé práci, kterou na dosažení tohoto cíle vynaložila, má nárok na to, aby se z únavy vzpamatovala zaslouženým odpočinkem v opozici.

Ale jsou i jiné věci, na které za oponou politické krize není vidět. Příkladem je nezájem o příznaky neuspokojivých poměrů v orgánech vynucování práva. Zájem o ně nikdy nepatřil k prioritám politických pletichářů a novinářů, nyní ale vymizel do ztracena.

Jen chvílemi vypukne neklid až panika, když orgány činné v trestním řízení zdánlivě nebo možná skutečně svévolně, zdánlivě nebo možná skutečně bez politického krytí, jakoby samy od sebe, sáhnou mezi politické špičky a použijí při tom postupy, jejichž procesní korektnost není z pohledu nezasvěcené veřejnosti zcela jasná. Ale projevy znepokojení jsou chvilkové, bezkoncepční a hlavně není nikdo, kdo by měl chuť a sílu vytýčit orgánům činným v trestním řízení hranice. Zejména se pochybovači nezmohli  na věcné prokázání nedůvodnosti a procesní nesprávnosti postupu orgánů činných  v trestním řízení v žádné z kauz, jež vyvolávají jejich obavy. Přikrčeni k zemi jako vyplašená zvěř se skřípěním zubů čekají na jakékoli zakopnutí státních zástupců a dělají si naději, že po něm by mohli myslet na odvetu. Zatím se zmohou  jen na mumlání, že Ivo Ištvan patří za mříže, ale někteří se spíše než takového zadostiučinění mohou dočkat „rány za uši“. Postavení pochybovačů je ovšem ztíženo tím, že máslo na hlavě některých politiků, o které se zajímají žalobci, je zdaleka dobře viditelné: úspěšná obrana s takovou zátěží je téměř nemyslitelná.

Uvedené projevy zájmu jsou ale spíše nežádoucí, protože starost jejich nositelů o zákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení je podřízena  obraně různých skupinových nebo osobních zájmů  a ve výsledku částečně směřuje proti průchodu spravedlnosti. Nikoho z kritiků konání orgánů činných v trestním řízení nevzrušuje skutečnost, že obyčejným lidem se často děje daleko horší příkoří než postiženým VIP. Ba co hůř: různě intenzivní vystoupení na podporu terčů zájmu policie se týkají  jen případů vybraných lidí, zatímco příkoří na obyčejných občanech nikdy politiky příliš  nezajímalo a pochybný způsob likvidace poslance Romana Pekárka nástroji trestního práva prošel bez velkého rozruchu.

Za daných poměrů nepřekvapuje, že nevypukla mediální bouře kvůli několika nedávným odhalením případů odsouzení nevinných lidí do vězení. K prokázání neviny došlo až po odpykání trestů, jejichž uložení bylo v nejlepším případě přehmatem. To je ovšem jen viditelná špička ledovce. Jsem přesvědčen, že dalších neodhalených případů jsou desítky, ne-li stovky.

Díky omezené dostupnosti informací veřejnosti uniká skutečnost, že stupeň formalizace trestního práva dosáhl zavedením nového trestního zákoníku č.40/2009 Sb. takového stupně, že rozptyl uložených trestů odporuje zdravému selskému rozumu, čili zpochybňuje jejich spravedlivost.

Jako příklad uvádím srovnání rozsudků za usmrcení protivníka při různých potyčkách opilců: Muž, sražený pěstí na zem, vleže střílel z  legálně držené zbraně. Za zastřelení protivníka  byl potrestán nalézacím soudem trestem odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem a od odvolacího soudu odešel s trestem šesti let, zatímco jiný pachatel, sražený na zem teleskopickým obuškem a bránící se kapesním  nožem, dostal za smrt útočníka deset let. Případy shodné skutkové povahy se lišily právní kvalifikací, a proto také trestní sazbou.

Vedle případů vrcholících smrtí ale stojí jiný opilec, který způsobil dvě lehká zranění a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let šesti měsíců.  Nepoměr trestu z posledně zmíněného rozsudku k trestům za dokonanou vraždu mi připadá nespravedlivý. Nicméně soubor soudních rozhodnutí vznikl ve složitém procesním postupu a v závěrečné fázi je po formální stránce tak dokonale odůvodněný, že případného snížení trestu nelze žádným opravným prostředkem dosáhnout (ostatně dostupné prostředky jsou vyčerpány).

K zamyšlení o vztahu světské a „vyšší“ spravedlnosti vede případ ženy, která v sebevražedném úmyslu skočila s dítětem z okna. Dítěti se nic nestalo, žena má přeraženou páteř a je doživotně odkázána na invalidní vozík. Soud jí jako „bonus“ uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let za pokus o vraždu.

Posléze musíme připustit, že ani dostupnost opravných prostředků není tak samozřejmá, jak se nám říká. Dovedení obhajoby do využití všech dostupných procesních možností si někteří obžalovaní nemohou dovolit z finančních důvodů. Ale ani peníze nejsou zárukou úplnosti vyčerpání zákonných možností obhajoby, protože stát odsouzeným vnutil zákonnou povinnost využít pro některé úkony službu advokáta. Selže-li vnucená služba opožděným podáním opravného prostředku, následek nedopadne na viníka, ale na odsouzeného, kterému však stát neposkytne náhradní nástroj.

Na pozadí zjištění, že v této zemi dochází k věznění nevinných lidí, což ji zbavuje nároku na přívlastek „právní“ či spíše „kulturní“, s přihlédnutím k přepjatému formalismu trestního řízení a občasnému výskytu překážek pro úplné využití opravných prostředků docházím k názoru, že náprava nespravedlnosti není v některých výjimečných případech možná jinak než nesystémovým opatřením, kterým je udělení milosti.

Za těchto okolností musím vyslovit lítost nad rozhodnutím pana prezidenta úplně se vzdát pravomoci udělovat milost. Chápu, že v předvolební kampani, probíhající ve vzrušené atmosféře pobouření kvůli lednové amnestii, se mu toto gesto jevilo jako prospěšné pro jeho oblíbenost. Je  skutečně možné, že jím získal další voliče. Nemění to nic na tom, že každý, kdo má moc páchat dobro, má mravní povinnost ji využívat. Pan prezident odmítnutím ústavní pravomoci zběhl od mravní povinnosti a z ní plynoucí odpovědnosti. Jsem přesvědčen, že neznal a ani nemohl do hloubky znát situaci v resortu spravedlnosti, takže si nebyl vědom dosahu svého rozhodnutí. Nicméně mezeru v opravných prostředcích, vzniklou úplným vypuštěním milosti prezidenta republiky, ničím nezaplnil.

Bylo by skvělé, kdyby si pan prezident uvědomil, že moudrý muž má právo se zmýlit, ale současně povinnost napravit chybu, o které se doví. I kdyby během svého mandátu udělil jednu jedinou milost, prokázané dobro by vyvážilo nepříjemnost podřízení se nezbytnosti  aspoň částečně odčinit vlastní chybné rozhodnutí.

Výše vyslovené přání nepovažuji za beznadějné. Navržením Jana Sváčka na funkci ústavního soudce navzdory jeho dřívějšímu odmítnutí Senátem Miloš Zeman opět potvrdil schopnost nezávisle analyzovat informace, což v tomto případě znamená překonání nánosu špíny, nakydané na Jana Sváčka ze soukromých důvodů. Z poznání pak vyvodil důsledek, jímž byla změna původního záměru nenavrhovat dříve odmítnuté kandidáty a na ně navazující rozhodnutí ve prospěch Jana Sváčka, jež může u části nejen politiků, ale i veřejnosti vyvolat odpor a škodit tak prezidentově oblíbenosti. Okolnost, že se v Senátu se zlou potázal, nemění nic na skutečnosti, že jednal jako moudrý muž.

Dokázal-li se pan prezident zorientovat v „kauze Sváček“, zcela jistě je schopen revidovat dřívější postoj k institutu milosti.

Osobně jsem vždy stál na straně Jana Sváčka, o němž si myslím, že by byl jako ústavní soudce na svém místě. Nicméně z hlediska potřeby mírnění lidského utrpení by Miloš Zeman rozumným užíváním institutu milosti vykonal mnohem více, než případným prosazením předsedy Městského soudu v Praze do sboru ústavních soudců.  

Uložit

Uložit