Básník László Jávor se rozešel s přítelkyní. Nebo ona s ním. To se stává, i básníkům. Jenomže ti cítí jakési nutkání z rozchodu udělat tragédii a navíc ji pojednat ve verších. Právě s těmi nešťastný básník navštívil přítele Rezsô Seresse a žádal, aby skladatel písniček pro budapešťské kavárny, vinárny a bary jeho poetický výtvor zhudebnil.

Když rodák z moravského Příboru, slavný vídeňský lékař Sigmund Freud popsal do té doby neznámé zákruty duše, vynalezl pak také psychoanalýzu, s jejíž pomocí se daly ony zákruty jakžtakž narovnat. Byla to senzace. Kdo měl dost peněz, měl potíže na duši a obstaral si svého psychoanalytika. Možná to tak do jisté míry funguje dodnes.

Na jednom z právnických blogů onehdy kdosi prohlásil, že duševní vlastnictví je nesmysl. Dotyčný patrně vůbec nikdy žádný takový statek nevlastnil, dokonce zřejmě ani není naděje, že by vlastnil někdy v budoucnu. Přesto že, jak vidno, existují takovéto kuriózní názory, se duševnímu vlastnictví v poklidu chvilku věnujme, tentokrát v podobě práva k vynálezům.

Lékárník a klarinetista pan Dubský, zarostlý jak Karel IV. na stokoruně, tedy jako bezdomovec, jakožto lékárník široko daleko jediný skutečný magistr, se přiblížil svému snu. Tedy k představě o líbivé muzice, ve které by měl parádní sólo. Viděl se v duchu jako Acker Bilk, Artie Shaw, Benny Goodman a Ferdinand Havlík v jedné osobě, stojící a s klarinetem v ruce, pročež dámy v publiku vlhnou a omdlévají. Jelikož mu bylo jasné, že pojem swing by u dirigenta neprošel, říkal svému záměru náladová hudba.