Rozhodnutí ministra vnitra Milana Chovance o zamítnutí rozkladu generála Martina Červíčka proti odvolání z funkce policejního prezidenta je tečkou za řetězem pohrom, které se na Policii ČR vyvalily jako důsledek nevole Petra Nečase a jeho skvadry nad vyjmutím policie z jejich vlivové sféry jmenováním nezávislého policejního prezidenta Petra Lessyho. Vztahy se vyhrotily po zahájení trestního stíhání bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové, kdy se policejní prezident nekompromisně postavil za své lidi a Petr Nečas kontroval pověstnou větou o partě policejních plukovníků a podplukovníků, kteří nebudou určovat, kdo bude ve vládě. Nelibost nad změnou ve vedení policie se projevila také krácením jejího rozpočtu, takže na dosazení policejního prezidenta, nevyhovujícího „věrchušce“, doplatili všichni policisté. Po nahrazení Radka Johna ve funkci ministra vnitra bývalým policistou Janem Kubicem život policejního prezidenta začalo ztrpčovat dusno ve vztazích s šéfem resortu. Bylo jasné, že bez politického krytí dlouho ve funkci nesetrvá.

Přesto bleskové provedení a rafinovanost puče, jímž se Jan Kubice v součinnosti s GIBS zbavil Petra Lessyho, vyvolaly šok jak v policii, tak v širší veřejnosti. Pro policii byl zákrok vzkazem, že být ve sporu s politiky se nevyplácí.

Zatímco Petr |Lessy se odklidil do ústraní, připravoval se na trestní řízení soudní a rozjížděl správní řízení proti propuštění ze služeb policie, do jeho křesla usedl Martin Červíček. Vedlo se mu podstatně lépe: pro „věrchušku“ nebyl nezvaným hostem, ministr vnitra s ním jednal slušně a najednou se našly i finanční prostředky na posílení policejního rozpočtu. A nenaplnily se ani obavy, že policie pod jeho velením bude při vyšetřování trestné činnosti měřit podle politické příslušnosti obviněných.V rozporu s pověstmi o jeho vazbě na ODS paradoxně právě za jeho působení se uskutečnily policejní zákroky, jež vedly k pádu Petra Nečase. Martin Červíček si jako policejní prezident vedl nepochybně dobře. Komu nevadila krutost nakládání s Petrem Lessym, mohl považovat období jeho vládnutí nad policií za idylické.

Falešná idylka ale skončila, když trestní soudy odhalily nezákonnost postupu Jana Kubiceho a GIBS. Petr Lessy se právem vrátil na své místo a vznikl dosud neslýchaný stav policejněprezidentského dvojvládí, pro oba policejní prezidenty nesmírně nepříjemný a vyvolávající také napětí uvnitř policie. Právo bylo neúprosné, takže Martin Červíček nakonec musel ustoupit. Bránil se sice rozkladem proti rozhodnutí o odvolání, nicméně stejně jako Petr Lessy i on nakonec usnadnil řešení situace ministrovi vnitra a vzdal se nároku na křeslo policejního prezidenta. Vývoj vyvrcholil výše zmíněným rozhodnutím ministra vnitra Milana Chovance, který v souladu s výrokem rozkladové komise usoudil, že bývalý ministr vnitra Jan Kubice překročil svou pravomoc odvoláním Martina Červíčka z funkce náměstka policejního prezidenta a jeho jmenování policejním prezidentem pak bylo neplatné.

Až do té chvíle byl prokázán jeden hřích Jana Kubiceho: protiprávní postup při likvidaci Petra Lessyho. Výrok Milana Chovance potvrdil další: nezákonnost jmenování Martina Červíčka policejním prezidentem.

Ministr Milan Chovanec okomentoval ukončení kalvárie vyslovením názoru, že nikdy v budoucnu se nesmí podobné protiprávní zacházení s policejním prezidentem opakovat.

Nakupení tolika zásadních právních pochybení v řízení k likvidaci politicky neúnosného policejního prezidenta a jeho nahrazení politikům nevadícím nástupcem je skutečně mimořádný výkon Jana Kubiceho, který nemá patrně obdobu nejen v naší historii, ale ani nikde jinde v Evropě. Totéž platí o otřesných zásazích do lidských osudů obou policejních prezidentů. Ani jeden z nich si takové nakládání nezasloužil. Proto je zvláštní a svým způsobem příznačné pro poměry ve Švejkolandu, že nikdo z odpovědných činitelů nevolá po řádném vyšetření důvodů počínání Jana Kubiceho a o případném vyvození jeho osobní odpovědnosti, popřípadě odpovědnosti jeho „loutkovodičů“. Možná si ho šetří pro případné další použití, neboť lidí, kteří dokáží takové kousky jakým bylo vydání „Kubiceho zprávy“ či odstranění Petra Lessyho, není nikdy dost.

Podobně předsedu vlády jako nadřízeného ředitele Generální inspekce bezpečnostních sborů ponechává v klidu konstatování soudu, že zahájení trestního řízení proti Petru Lessymu bylo od začátku nezákonné, a nevolá k odpovědnosti ředitele GIBS za to, že připustil zatažení svých podřízených do Kubiceho špinavostí.

Také soustava státního zastupitelství zachovává klid a tváří se, jako že se nic nestalo, i když se ve skutečnosti stalo. Slyšel jsem z úst státních zástupců názor, že Jan Kubice se nemohl dopustit trestného činu, protože pravomoc k propuštění Petra Lessyho ze služebního poměru mu dal zákon. Podmínkou pro zneužití pravomoci je ale právě její existence a zneužití spočívá v důvodech a cíli protiprávního jednání, byť formálně probíhajícího v souladu se zákonem. Ministr není vybaven pravomocí proto, aby jí zneužíval k beztrestnému páchání zločinů. Ostatně Jan Kubice nemusel bezpodmínečně propustit Petra Lessyho ze služebního poměru, neboť stejný zákon mu umožnil postavit jej mimo službu.

Zdá se, že případ Jana Kubiceho je jeden z řady případů beztrestnosti ústavních činitelů z poslední doby, jejichž rozhodnutí jsou dle slov bývalého ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila jako svědka před soudem rozhodnutí politická, a za politická rozhodnutí prý nesmí být nikdo trestán. Je skvělé být politikem ve Švejkolandu: může páchat škody bez omezení a nic se mu za to nestane, pokud nemá smůlu jako Vlasta Parkanová.

V souvislosti s uzavřením případu policejněprezidentského dvojvládí se porůznu ozývá výstraha, že nebezpečí opakování hrozí ve Vězeňské službě ČR, proti jejímuž generálnímu řediteli zahájila řízení o odvolání paní ministryně spravedlnosti Helena Válková. Hypoteticky se skutečně může stát, že generál Petr Dohnal by se mohl proti případnému odvolání ohradit u soudu. Toho rizika si je paní ministryně jistě vědoma. Jenže proti výše zmíněnému jednání Jana Kubiceho, nebo dřívějšímu odvolání některých ředitelů policejních útvarů a vedoucích státních zástupců je v jejím postupu určitý rozdíl proti počínání předchůdců. K ztroskotání pokusů o likvidaci nepohodlných podřízených přistupovali lehkomyslně, nevěnujíce důslednou pozornost právní úpravě postupu odvolání, domnívajíce se velkopansky, že proti jejich svévoli nemá nikdo šanci. Proto se napadení úspěšně bránili a většinou dosáhli zrušení rozhodnutí o propuštění. Zábavné bylo například zápolení exministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila s bývalým vrchním státním zástupcem Vlastimilem Rampulou, na jehož vytlačení z úřadu si nakonec ve své bezmoci najal externí advokátku Hanu Marvanovou (nynější 1. náměstkyni ministryně spravedlnosti), a teprve s její pomocí dosáhl úspěchu.

Helena Válková sice zahájila řízení o odvolání generálního ředitele Vězeňské služby překvapivě brzy, jen se zpožděním několika hodin po nástupu do úřadu, nicméně volila uvážlivý postup. Nevydala ukvapené, právnicky nepodložené rozhodnutí, ale spustila standardní správní řízení, souběžné s hloubkovou kontrolou na generálním ředitelství Vězeňské služby ČR. Nešla do krajnosti: nepostavila generála Petra Dohnala mimo službu. Generální ředitel dostane 15 dní na vyjádření k výsledkům kontroly a paní ministryně vydá konečné rozhodnutí až po ukončení této procedury. V zdlouhavosti a složitosti procesu je pojistka proti přehmatu, dokonce je v něm skryta ústupová cesta pro případ, že by paní ministryně nakonec došla k závěru, že informace, na jejichž základě začala konat, byly přehnané nebo dokonce nepravdivé. Na druhé straně bude-li výsledkem rozhodnutí o odvolání, bude nepochybně dobře „obuté“ a následně naděje odvolaného na úspěch v soudním sporu budou nepatrné, spíše žádné.

To vše platí, pokud paní ministryně k záměru na odvolání generála Dohnala přistupuje jako věcná profesionálka, odolná proti vnějším vlivům, rojícím se našeptávačům, politickým zadáním a jiným nástrahám, jež čekají na každého v jejím postavení. Až zveřejní rozhodnutí a jeho odůvodnění, srovnání s dostupnými informacemi o stavu Vězeňské služby ČR odhalí, zda je skutečně tak precisní a nestranná právnička, jak se tváří. Osobně by mi bylo líto, kdybych se v ní zklamal.