Dávám přednost Zvonokosům s půllitrem piva před müsli s jogurtem.
K volbám českého prezidenta jsem převedl pro vás do čestiny svůj francouzsky psaný text pro lucemburský časopis.

Ne-recyklace, recyklace, Věčný návrat

“Ó, Zarathustro, řekla zvířata, to jsou věci samy, kdo tančí: všechno přichází a drží se za ruce, směje se, a  uteče. Všechno umírá, všechno znovu rozkvete, cyklus existence pokračuje věčně.“ (Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra)

Podle Nietzscheho, filosofa 19. století, je třeba usilovat, abychom žili takovým způsobem, že budeme moci na konci života si přát, aby každý okamžik se věčně opakoval. Nietzscheho myšlení nás vyzývá, abychom žili tak, že náš život bude recyklovatelný.

Zákony o životním prostředí se snaží definovat proces recyklace podobně: recyklací uvést předměty znovu do života.                                                                                                       
                                                                                                                                                                                                              
Nerecyklace

Möbiusova stuha je symbolem, recyklacím všudypřítomným. Počátkem 90.let dvacátého  století se objevuje jiný symbol, který nemá nic společného s evropskou tradicí. Přichází z Německa. Je prezentován jako variace na symbol „Jin - Jang“, který užívá východní filosofie a na své vlajce Jihokorejská republika. Německo křtí svou kořist jménem Der grüne Punkt – zelený bod. Z oficiálně publikovaného bodu pohledu tento „bod“ znamená, že sběr, třídění a recyklaci obalů, které dodávají na trh, financují podniky.
Německo se nezapomene pochlubit: Američani vynalezli hamburgery, Francouzi bagetku, a my, Němci, jsme právě vynalezli Zelený bod.

Už od svého zrození v čerstvě znovusjednoceném Německu není onen „zelený bod“ ničím jiným než pastí nastraženou na zákazníka. Nikdo totiž neví, že neoznačuje recyklovatelný obal, ale že signalizuje pouze povinný příspěvek pro zacházení s obaly. Německý správce „zeleného bodu“, společnost nazvaná „Duales System Deutschland“ zřízená v Kolíně nad Rýnem jako neziskové zařízení, se ze dne na den mění ve společnost s ručením omezeným a poté ve společnost akciovou, to znamená společnost anonymní.

Začátkem roku 2003 zákazník v Německu, voděný od začátku za nos, kouká jak tele na nový vrata: za všechny PETlahve stejně jako za všechny plechovky na nápoje, do té doby zadarmo, kasy kasírují „fant“ (zálohu), který stojí majland: 0,25 Euro za jediný kousek. Levné pivo je už prodáváno pouze v tomto „zálohovaném prezervativu“, tak, aby bylo ještě hnusnější. Onen kondom, toto milované dítě německé vlády, začíná makat: Daří se mu zprasit i dobrou kvalitu dánských piv Tuborg a Carlsberg.

Propletenec veřejných a soukromých institucí funguje v Německu tak, že mu nelze nic vytknout. Ekologové si hřejou zadnice v ministerských křeslech. Zblblý zákazník vytáhne peněženku a v souladu se zákonem („Verpackungsgesetz“) slouží anonymním společnostem, které se tváří, že nade vše milují přírodu. Oním ekonomicko-ekologickým fíglem, praktikovaným pomaloučku polehoučku, stává se ve výsledném účtování zákazník tím, kdo je donucen vzít na sebe finanční břemeno „zeleného bodu“.
 
Co mě nezabije, to mě posílí          )

Ti, co si nárokují, že sežrali moudrost světa, nepřestávají stavět lešení svých vizí přetížených pesimistickým tónem a blízkých jasnovidkyním na trhu. Friedrich Nietzsche kašle na pesimisty. Nemyslí si, že lidi jsou povinni posrat se do gatí, když se ocitnou tváří v tvář smrtelně nebezpečnému nepříteli: „Co mě nezabije, to mě posílí.“
Nietzsche chce, aby se cyklus existence věčně opakoval. Dělá to nejlepší, aby každý mohl revalorizovat (recyklovat) své „curriculum vitae“: „Ať každý má šanci najít takové pojetí existence, které ho nechá, aby realizoval svou největší míru spokojenosti a štěstí.“

Mistr německého jazyka, který nemá sobě rovného a je nadšen Itálií, frankofonní kulturou i šarmem kosmopolitní Francie, Friedrich Nietzsche má plné zuby své rodné země, ve které školy nepřestávají recyklovat druh jakéhosi „idiota-specialisty“ („Fachidioten“). Usazuje se ve Švýcarsku, vyučuje na univerzitě v Basileji řečtinu a latinu a německým úřadům vrací občanství svého národa. Zpívá svůj „valčík na rozloučenou“ adresovaný Němcům, kteří, jak to Nietzsche vidí, budou do nedozírna trpět nedostatkem ducha.
„Německý duch? Contradictio in adiecto.“ (Nietzsche: Lidské, příliš lidské)

V protikladu ke všem prorokům, kteří kážou „konec“(„Ende“), „zánik“ („Untergang“) nebo „ztrátu“ („Verlust“), Nietzsche je si jist: „Nic není určeno ke zhynutí, ani život, který se nám zdá, že jsme ho propásli, si nezaslouží, abychom jej hodili do odpadkového koše nicoty. Každý ať si zachová svou individualitu, každý ať zdemoluje všechny tlaky, které ho otravovaly. Každý ať se stane „sochařem sebe sama“.

Loupežníci

Umělecká tvorba není založena na pouhém opakování. Sochařství se daří pozvednout estetickou úroveň recyklovatelných objektů. Jean Tinguely, švýcarský sochař, tvoří stroje z použitých předmětů a znovu jim vdechuje život: rozhýbává je pomocí motoru. Švýcarský umělec rumunského původu Daniel Spoerri vytváří své „obrazy-pasti“: nalepuje spoustu předmětů na zavěšené desky, tvoří stoly „vyzdobené“ zbytky jídla, vajgly, všechno notně pobryndané.

Měníte si olej motoru svého vozidla. V Německu vás recyklační loupežník nechá za olej povinně odnesený do recyklačního centra zaplatit bezmála stejnou cenu, za jakou koupíte olej nový. Měníte si opotřebovaný řetěz vašeho motocyklu? Loupežník vás nepřestane přesvedčovat: řetěz se prodává pouze dohromady s ozubeným kolečkem, a proto dráž.
Et caetera, et caetera...
Jak snadno se klient může stát proti své vůli právoplatným členem konzumní společnosti!

Oblast umění reaguje inteligentně, tedy srozumitelně: Auta a jiné slisované objekty francouzského umělce Césara Baldacciniho, řečeného César, stejně jako všechny akumulace, které vytváří francouzsko-americký umělec Arman, podtrhují ničící charakter společnosti nadbytku.

Český sochař Karel Nepraš obrací ve směšnost člověka jako takového: stačí užít staré vodovodní trubky a kohoutky, trychtýře, řetězy, ozubená kolečka. Tak ožila i socha „Velký dialog“ nebo „Větší domlouvá menšímu“.                                                    
                                    
Tu a tam se i materiál tištěného literárního díla stává obětí recyklace, aby byl znovu uveden do výrobního cyklu. Aby se zbavil kolotoče chemické recyklace, bere si papír dovolenou a odpočívá v knihovně.

Pokud jde o Friedricha Schillera, jeho díla tam odpočívají už po dvě století. Dnes ožívají díky jedné hádance: Schiller, autor slov Ódy na radost, současné hymny Evropské unie, napsal vícero divadelních kusů, každý věnovaný jedné evropské zemi:

   pro Spaněly Dona Carlose,          
   pro Čechy Valdštejna,                         
   pro Angličany Marii Stuartovnu,
   pro Francouze Pannu Orleánskou,  
   pro Italy Messinskou nevěstu,
   pro Švýcary Viléma Tella.

A onen slavný německý básník a  
dramatik nenapsal nic pro své krajany,  
pro Němce?
Ale ano, samozřejmě: Loupežníky