Jak se projevuje "Paroubkův paradox"? Poradci a imagemakeři jej sice naučili sebevědomému vystupování a zatlačování protivníků do bahna, ale nenaučili jej státotvornosti. Proto také Paroubek sice úspěšně dokázal svrhnout Topolánkovu vládu, ale současně poškodil obraz České republiky v době jejího předsednictví Evropské unii před celým světem. Tím podrazil i sebe.
Paroubkův paradox těží z mediálních průzkumů oblíbenosti na úkor nepopulárních řešení. Není těžké zobchodovat zdravotnické poplatky za vyslání českých vojáků do Afganistánu, když obojí je u většiny lidí nepopulární. Avšak zpochybňováním afgánské mise zpochybnil Paroubek svého oblíbeného Obamu a tím ztratil kredit důvěryhodného spojenece.
Paroubkův paradox těží z povrchního zájmu o sociální blaho těch, jež následně sevře do sociálních kleští rostoucích dluhů. . Paroubek a jeho sociálnědemokratický tým dnes stoprocentně vědí, že realizace jejich volebních slibů sníží rating České republiky, čímž jako mávnutím proutku narostou přes noc dluhy ČR o desítky miliard korun. "Obyčejný" člověk tomu sice nerozumí, ale vzdělaný občan se toho děsí. Děsí se toho i Paroubek, proto se podvědomě děsí svého vítězství.
Paroubek dnes ví, že nás čeká daleko razantnější zdravotnická reforma, než jakou představovaly jemné třicetikorunové poplatky. Navzdory tomu bude do omrzení regulační význam poplatků zpochybňovat a nabádat k porušování zákona. Politik, který nectí zákon, zpochybňuje svoji politickou legitimitu a to je dalším důsledkem Paroubkova paradoxu.
Paroubek sice zorganizoval nejdražší volební kampaň v dějinách sociální demokracie, ale čím více se kampaň blíží k vrcholu, tím více Paroubek nechce vyhrát. Bojí se, že tu odpovědnost - s komunisty po boku - neunese. Proto začal bojkotovat kampaň nejúčinější, kterou za něj obstarává novinářská obec, vyhlášením nepřátelství. Bojkotováním renomovaných novin a časopisů si proti sobě postavil spojence, kteří mu dělali reklamu zadarmo. Tímto posledním paradoxem Jiří Paroubek opakovaně dokázal, že skutečně nechce vyhrát.
Pomozme mu v tom.
Vážený pane Šlechto, kecat
Vážený pane Šlechto,
kecat umíte, ale abyste se za svá slova finančně postavil, na to jste příliš zbabělý.
A právě proto, pane Mlich,
A právě proto, pane Mlich, ČSSD vyhraje volby..
Sorry - Šlechto
Sorry - Šlechto
Pane Šlachto, od slov k
Pane Šlachto,
od slov k činům!
Sázím se s Vámi o 100.000 Kč, že ČSSD sice těsně, ale přece vyhraje volby. Nejsem tomu sice rád, ale Vaše blafy mám rád ještě méně. Přijímáte?
Já bych se nesázel. Dělám teď
Já bych se nesázel. Dělám teď jednu delší zakázku pro Bosche v Budějicích. Když jsme před 2 lety začínali v nové hale, liboval jsem si, jak mají čisté záchody. Po půl roce ale byly kabinky hustě počmárané. Když jsem tak kráčel přes tu halu, díval jsem se po lidech, kdo že to může mít potřebu tohle dělat. Ale všecho se mi zdáli úplně normální lidi.
Za dalšího půlroku byly kabinky čerstvě vymalované. Nebylo to sice origosch-bosch, bylo znát čáry od štětce, ale pozornost to nepoutalo. No když jsem tam byl minulý týden, hajzly zas byly jak na socialistickém nádraží.
Tak si říkám: Když tito lidi mají volební právo, jak asi mohou volby dopadnout? :-(
Znám osobně jednoho věrného
Znám osobně jednoho věrného voliče ODS, který po třetím pivu vyhoví svému obsesivnímu nutkání napsat na zeď toalety nápis Paroubek je vůl. Občas nápis ilustruje naivním vyobrazením dámského přirození. Jinak je to slušný člověk, řád při odchodu z hospody vyrovná, trinkgeld dá.
Z toho vyvozuji, že přijdu-li na popsanou a pokreslenou toaletu, ocitl jsem se v jakési pravicové enklávě.
Ale Bobe....Já vím, musí to
Ale Bobe....Já vím, musí to být zatrachtilý pocit být voličem takové partičky.
Váhám, Tesáku, letos váhám !
Váhám, Tesáku, letos váhám !