Revue Politika 10/2012

S Tomášem Haasem o rebelii uvnitř ODS, vnitrostranické krizi a důvodu úpadku velkých stran

Dlouhodobě hovoříte o úpadku velkých politických stran v České republice. Můžete popsat, v čem subjekty, jako je ODS, selhávají?

Je dobře, že jste tu otázku formuloval takto. Skutečně to není jen problém ODS, i když o něm hovořím hlavně v souvislosti s ní, protože k ní mám, ač již dlouho nejsem jejím členem, nejblíže. 

Podle mě tkví problém v tom, že (nejen) ODS zapomněla, co je to politická strana, co je její podstatou. Politická strana je společenství lidí s podobným politickým názorem, které se snaží tento názor uplatnit v životě společenství, státu. K tomu, aby jej mohla prosadit, potřebuje přesvědčit o správnosti svého názoru a jeho aplikace v praxi dostatečný počet voličů. Bez nich není strana ničím, je jen diskuzním klubem.

V průběhu času a hlavně díky působení dvou velkých osobností naší politiky devadesátých let, Miloše Zemana a Václava Klause, se ustálila jakási víceméně stabilní polarita ČSSD a ODS. Ostatní menší strany, s výjimkou komunistů, tvořily jakousi „náplň" koalic; jejich rolí bylo dodat potřebný počet poslanců pro parlamentní většinu.

V koalicích se dařilo lépe sociálním demokratům, kteří se mohli ve většině svých legislativních návrhů opřít o hlasy svých mimovládních ideologických partnerů, tedy KSČM, bez ohledu na to, s kým právě byli v koalici. ODS se mohla spolehnout jen na to, že má dva oponenty - parlamentní opozici a vlastní koaliční partnery.

Proč jsou strany tak uzavřené? Můžete to popsat na příkladu ODS?

Stabilizace politické scény, která dospěla spíše do stadia stagnace, vedla k tomu, že pro naše politické strany se stal volič něčím vzdáleným. Stagnovala nejen politika na celostátní škále, ale i politika uvnitř stran. Schůze místních sdružení ODS, oblastních rad a sněmů, které byly kdysi tak živé a naplněné diskuzemi a argumenty o otázkách, které hýbaly veřejným životem, se staly formálním shromážděním pro schvalování posledních rozhodnutí místních zastupitelstev. Vyprchal z nich život.

Mluvíme o krajských strukturách, které se staly pilíři místní moci?

Vznik krajů a jim odpovídající struktura regionálních rad zcela změnily vztah mezi vedením ODS a členskou základnou. Začal růst vliv sponzorů a obchodních partnerů, těch, které předseda ODS Nečas nazval „osobami z příšeří, které nemají jakoukoli politickou odpovědnost", a klesat vliv členské základny. Ty „osoby z příšeří", jimž dal předešlý předseda Topolánek daleko přiléhavější pojmenování „kmotři", začaly příšeří opouštět a obsazovat politické posty, ovládat regionální rady a výkonnou radu. Vytvořily zdola i shora neprůstřelnou bariéru mezi vedením a členskou základnou. ODS ztratila kohezi; dnes je v různých krajích federací kmotry více či méně ovládaných regionálních společenství funkcionářů, kteří si mají často více co říci se svými protějšky z ČSSD než s vedením ODS a vlastní členskou základnou. Projevilo se to i v personální politice.

Jak ve světle tohoto vývoje vnímáte tvrzení, že jakoukoliv funkci v rámci ODS je třeba si poctivě vysedět?

Funkce v ODS se staly doživotním lénem. Já jsem z České republiky odjel v roce 1996 a vrátil se v roce 2005. A našel jsem zde z velké většiny ty samé poslance a zastupitele, které jsem si pamatoval z doby, kdy jsem odjížděl. Znám poslance a zastupitele ODS, kteří v životě nebyli ničím jiným než poslanci a zastupiteli ODS.

Česká politická scéna, dlouhou dobu statická a velmi polarizovaná, byla ovládána dvěma stranami, ČSSD a ODS. Na pravici ODS dlouhou dobu dominovala do takové míry, že její voliči neměli reálnou alternativu a znovu a znovu ji volili, byť se stále hlasitějším skřípěním zubů. ODS si ovšem na tuto situaci natolik zvykla, že zpohodlněla a zapomněla, že to nejsou voliči, kdo politické straně dluží svou přízeň, ale je to strana, která si jejich důvěru musí znovu a znovu získávat a udržovat.

ODS, která si byla hlasy pravicových voličů jista, si dělala politiku „po svém", zejména v krajích, které více a více ovládal „spřátelený" byznys. Strana se fakticky rozpadla na 14 autonomních subjektů, které vystupovaly nejen bez ohledu na voliče, ale i bez ohledu na politiku vedení ODS a koaliční vlády s ODS v čele a mnohdy otevřeně proti ní a v zájmu „krajských kmotrů".

Je to vidět i směrem ven?

Jistě, ODS masově opouštějí voliči. Jejich všeobecná nespokojenost rostla léta. Politici, se kterými jsem mluvil o tom, že pnutí mezi ODS a jejími voliči se zvětšuje, že to nelze šponovat do nekonečna a jednou to zákonitě praskne, mi po celou tu dobu říkali, abych se uklidnil, že u nás politika funguje jinak a voliči takto reagovat nebudou.

Reagovali a reagují. V roce 2006 ODS volilo 1 892 475 voličů, v roce 2010 jen 1 057 792. 44 % jejích bývalých voličů jí odmítlo znovu dát svou důvěru. Poslední průzkumy veřejného mínění naznačují, že trend pokračuje a zrychluje se.

Jaké jsou tedy příčiny ztráty volitelnosti ODS?

Za příčinu ztráty volitelnosti ODS je obvykle označována její ideová „rozkročenost". Není to pravda. I ti, kdo ji takto kritizují, hovoří o potřebě „návratu ke kořenům". Ale ODS své kořeny nikdy neopustila! Je pravda, že se svých zásad vždy přísně nedrží, to ale není v našich podmínkách ani možné. A není to nic nového. Puristé takto kritizovali ODS už v dobách Václava Klause.

Stále si pamatuji výčitky kritiků na její „pravicovou rétoriku a levicovou politiku". ODS stále proklamuje stejné principy a hlásí se k týmž ideám. „Návrat ke kořenům" v ideologii je zbytečný a v praktické politice nemožný. Jinak řečeno, opuštění kořenů není příčinou ztráty její volitelnosti a odchodu voličů.

A co tedy?

Příčinou je ztráta důvěry. Voliči jí nevěří. Neuvěří heslům o „návratu ke kořenům", pokud je proklamují lidé, kteří již dávno ztratili věrohodnost. Lidé nebudou volit ODS, když vydá program plný deklarací staronových idejí a staronových principů, pokud jej budou prezentovat titíž lidé, jejichž jména jsou vláčena tiskem v souvislosti s korupčními skandály, pokud se ODS nepostaví čelem k problému regionů ovládaných kmotry místo toho, aby jej jako dosud popírala a snažila se voličům nalhávat, že takový problém neexistuje a to, že o něm mluvil bývalý předseda, je „zločinem".

Důvěryhodnost se ODS nevrátí, pokud se neočistí, což je rovněž zakázaný výraz. ODS dělá vše pro to, aby se stala bezvýznamnou stranou. A „návrat ke kořenům" ODS nepomůže, pokud ji k těm kořenům budou vést stále stejné zprofanované tváře a budou voličům vyprávět, že ODS nemá problém, že k tomu, aby mohla uvést do praxe své ideje a principy proklamované v devadesátých letech, je třeba je jen přepsat do nových programů.

Narážíte na aktuální zvyšování daní, čímž ODS zbořila tabu, které si sama stanovila?

Problém je jinde. Vznik a nástup TOP 09 nebyl příčinou ztráty voličů ODS. Bylo to přesně naopak, ODS opouštěli nespokojení voliči, kteří měli poprvé po dlouhé době alternativu - jinou stranu na pravici, vedle ODS. Velká část bývalých voličů ODS této možnosti využila.

Otázkou je, zda si je ODS dokáže znovu získat, respektive zda si je TOP 09 dokáže udržet. Je možné - a průzkumy tomu napovídají -, že část bývalých voličů pravice rezignovala na obě „své" strany a dnes by ani nešla volit. To, čeho jsme svědky, není krize pravicového myšlení. Je to krize důvěry pravicových stran.

Donutí ODS k reflexi až velká porážka ve volbách, která zamíchá vedením strany, jako tomu bylo na Slovensku?

Problém je, že struktura ODS a její členské základny byla postupně změněna tak, že podobnou rebelii vlastně vylučuje. Mnoho lidí, kteří na podobnou změnu čekali, již stranu opustilo.

Strana má ale stále ještě zhruba 24 000 členů.

Vedení ODS stále staví své členy a příznivce do situace „když ne my, tak levice". Ovšem ono konečné vítězství levice, pokud k němu dojde, bude poté, co ODS a pravice ztratí další voliče, větší a trvalejší. ODS se nebrání proti svým oponentům zvenku, ale svým stoupencům uvnitř. ODS se tomu, co ji nejvíce ohrožuje, odmítá efektivně bránit. Chce stát na místě a mlčet. Kruhová obrana, uvnitř které jeden po druhém, příznivci a voliči, odpadají, je statická. Obránci se více a více stávají svými vlastními nepřáteli. Dívají se ven, stojí na místě, zády k těm, které by si měli chránit, a zakazují si o problému mluvit. Semknout se, stát a mlčet. Tak chtějí přežít. V pomyslném boji o přízeň veřejnosti, o voliče se nechtějí stát jeho aktivními účastníky. Chtějí zůstat terčem. Mlčícím a statickým terčem. Nechtějí o nemoci, která je ničí zevnitř, hovořit. Nechtějí problémy řešit. Chtějí je „ustát". A to je špatně.

Tomáš Haas je politický konzultant a publicista. Mezi lety 1991 a 1996 působil jako poradce primátora Hlavního města Prahy, několika ministrů a Úřadu vlády. Mezi lety 2005 a 2008 byl interním poradcem prezidenta republiky, v letech 2009-2010 radil tehdejším premiérům - Mirku Topolánkovi a Janu Fischerovi.