Revue Politika 12/2013

Ke srovnání podmínek, funkcí a výsledků českého a polského disentu

Ve dnech 21. a 22. listopadu se v Praze konala mezinárodní česko-polská konference Co jsme udělali se svobodou, jejíž pracovní téma znělo „Vítězství a prohry disentu ve společnosti po roce ‚89“. Konferenci uspořádaly Lidové noviny v rámci oslav 120. výročí svého založení. Významným motivem pro uspořádání celé akce byla skutečnost, že disidentské hnutí stálo u obnovy Lidových novinv roce 1988. Dalším motivem byly úzké vztahy mezi českým a polským disentem před pádem komunistických režimů v obou zemích. I z tohoto důvodu převzalo nad konferencí záštitu Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Hlavním tématem byly otázky spojené s rolí disentu po roce 1989. Čeho jeho představitelé ve společnosti dosáhli, jakým způsobem ji ovlivnili, v jakých oblastech naopak selhali a jak se disent sám rozdělil a jakými směry se vydal.

Otázka role českého a polského disentu a jeho významu pro současné politické myšlení a politickou praxi nemůže být odpovězena bez vymezení některých rozdílů mezi českou a polskou společností, jejími podmínkami a jejich sebereflexí. Ve svém vystoupení se proto nejprve pokusím připomenout odlišnosti prostředí českého a polského disentu, poté se krátce dotknu kulturně-historických determinant českého a polského politického myšlení a nakonec se pokusím připomenout společný osud českého a polského disentu, pokud jde o jeho vliv na podobu současných společností.

Podmínky a zkušenosti

Dovolte mi, abych začal – navzdory svým zvykům – nejprve osobní vzpomínkou. Před několika dny zemřel významný český básník Zbyněk Hejda (16. 11.). Při zprávě o jeho úmrtí se mi nejprve vybavila vzpomínka na naši společnou cestu do Polska někdy na podzim roku 1990, kde jsme navštívili redakce polských konzervativních periodik. Zastupoval jsem tehdy časopis Proglas, Zbyněk Hejda spolu s Rudolfem Kučerou sesterskou Střední Evropu, oba časopisy vycházely ze samizdatové tradice a snažily se obstát v nových podmínkách, pro což se nám zdály polské zkušenosti cenné. Velkorysou hostitelkou nám tehdy byla čerstvá velvyslankyně a bývalá disidentka, která rozvíjela právě česko-polské vztahy v rámci disentu, dnes již bohužel také zesnulá Markéta Fialková.

Samozřejmě si z toho mnoho po těch letech nepamatuji, ale jednu věc přece: jak obrovský rozdíl byl mezi šíří, možnostmi a rozvinutostí polských novin a časopisů vyšlých také z opozičního prostředí a tím, co jsme znali my. Přestože jsme do jisté míry byli myšlenkově, pokud jde o politické ideje, s polskými přáteli naladěni stejně, některé věci jsme navzájem nemohli pochopit. Pro naše vydavatelské aktivity začátkem devadesátých let představovalo největší problém, jak naše periodika vytisknout a jak je dostat ke čtenářům. Možná si to mnozí z vás už nepamatují, zájem o dříve zakázané věci byl obrovský, první čísla časopisu Proglas jsme např. tiskli v desetitisícovém nákladu – avšak tehdy bylo u nás jen velmi málo tiskáren, čekalo se týdny i měsíce, tisk představoval zdaleka nejvyšší náklady na vydání časopisu, zatímco redakční práce nestála skoro vůbec nic. Polští přátelé náš ujišťovali, že to rychle přejde, že tisk nebude ani cenově, ani technicky, ani časově vůbec žádný problém, zatímco zájem čtenářů a lidská práce ano – to nám tehdy připadalo nemožné. Ale měli pravdu, protože byli mnohem dál, než tehdy my.

To „mnohem dál“ je důležité konstatování, i když jako politolog vycházející z empiricko-analytického paradigmatu musím přiznat, že není dobře operacionalizovatelné. Odpovídá nicméně našemu tehdejšímu dlouhodobému pocitu a nakonec i pozdějším srovnávacím studiím, které se zabývají oběma variantami komunistických režimů. V Polsku existovaly mnohem větší prostory relativní svobody, kam komunistický režim zasahoval o něco méně, než jak tomu bylo v tehdejším Československu. Mělo to mnoho příčin, historických, kulturních i sociálních. Snad nejvýrazněji se tento rozdíl projevoval na příkladu katolické církve. Zatímco Československo patřilo až do konce osmdesátých let ke komunistickým režimům s nejtvrdším postojem k církvi (nezapomínejme, že zde nebyly ani obsazeny biskupské stolce), byla katolická církev v Polsku bodem, který do značné míry vytvářel alternativní či svobodný prostor.¹ Jak kdysi řekl český politický filozof a pozdější soudce ústavního soudu Vladimír Čermák, církev v komunistickém Polsku neměla sice podíl na panství (ve smyslu Weberovy typologie pojmů Macht a Herrschaft), ale měla moc, nejen onu moc bezmocných, o kterou se opíral český disent.² Současně v Polsku existovalo o něco svobodnější prostředí, např. pokud jde o vydavatelskou činnost, alespoň v některých oborech, struktura nezávislých aktiv byla širší, mohutnější a více vrostlá do společnosti, než tomu bylo u nás.

Od první chvíle, kdy to bylo po vyhlášení výjimečného stavu možné, jsem v rámci různých studentských brigád jezdil do Polska (nejčastěji do Poznaně), protože to bylo pro mne jednak morální posilou (co všechno je možné v komunistické zemi) a jednak zdrojem cenných informací, protože jsem si odtud kromě jiných materiálů vozil legálně vydané knihy z oblasti filozofie a křesťanského myšlení, které by v Československu nemohly vyjít. Dokonce jsem se kvůli tomu učil polsky – a aby se vzpomínkové kruhy na disidentské prostředí dobře propojovaly, tak poznamenám, že polštinu mě na univerzitě učila doktorka Irena Hrabětová, naše známá polonistka, manželka českého disidenta, významného historika a mého vzácného univerzitního kolegy Jaroslava Mezníka.³

Rozdíly v „prostorech svobody“, tak dobře patrné v osmdesátých letech, se projevovaly docela zřetelně alespoň v některých oblastech ještě řadu let po roce 1989. Kupříkladu v humanitních a sociálních vědách měli naši polští přátelé, pokud jde o jejich rozvinutost, vazbu na západní univerzity a kvalitu vědeckých výstupů, obrovský náskok (nebyli v tom sami, podobná situace byla třeba i v Maďarsku). Samozřejmě, že tyto rozdíly se postupně snižovaly, ale minimálně po celá devadesátá léta byly dobře patrné.

Mentalita a politická kultura

Důležité také je si uvědomit rozdíly, které existují mezi českou a polskou společností, její mentalitou a politickou kulturou. Před třemi lety jsem se některé z nich pokusil připomenout k předmluvě k antologii současného polského politického myšlení, kterou uspořádal moderátor dnešní diskuse Maciej Ruczaj.⁴

Moderní polská společnost byla přes těsné geografické sousedství formována i jinými zdroji než česká. Rozdílem je kupříkladu větší samozřejmost náboženství jako součásti národní identity, ale na druhé straně třeba také zřetelnější nesamozřejmost státních a správních útvarů, v nichž polský národ realizoval svoji existenci. Někde odtud lze nepochybně odvozovat větší péči o kulturní, politické a sociální aspekty národa, stejně jako schopnost lépe rozumět tradici, řádu, mít větší smysl pro hodnotu idejí, než jak je tomu v naší mentalitě. Důležité také je, že Polsko není malá země, ale svou velikostí má rysy malé velmoci. To mění úhel pohledu společnosti na sebe samu i své okolí a odráží se i v politickém myšlení.

Pro Polsko – a to je pro obyvatele Česka často nesnadným klíčem k porozumění polské mentalitě, jednání i způsobu uvažování – je také mimořádně důležitý jeho východní rozměr, vztah k tomu, co leží na východ od jeho současných hranic. My jsme sice také země, jež v souladu se středoevropským údělem byla zpravidla „objektem“ dějin, procházeli jsme obdobími mezi západním a východním vlivem i expanzí. Český národ měl také sám své východní zájmy, nejen obranné, byť si je nepřiznáme. Není to v historické perspektivě tak dlouhá doba, kdy jsme v rámci jednoho státního útvaru sociálně, ekonomicky i kulturně ovlivňovali až část území dnešní Ukrajiny. Tato skutečnost je ovšem v českém myšlení zcela nevýznamná, není v žádném směru součástí naší politické identity a není zdrojem žádných politických zájmů. Ani na východní nebezpečí nepohlížíme příliš ostražitě. Náš vztah k Rusku, dlouho problematický, jak jinak, když šlo o vztah k osvoboditelům i okupantům, již před nějakou dobou přešel do pragmatické roviny a – jak ukázaly i české diskuse kolem amerického obranného štítu – „východ“ pro nás už není hrozbou (v národní mentalitě), dávno už nebyl sférou zájmu, a tedy celkově přestal být i tak trochu tématem. Polsko uvažuje a musí uvažovat jinak. Polsko má východní politiku, má své východní zájmy,⁵ cítí odpovědnost, nebezpečí i výzvy, celkově vůbec hraje uvažování o zahraniční politice v Polsku větší význam než u nás.⁶

Ideje, subkultura disentu a demokracie

Přes všechny rozdíly se nicméně zdá, že oběma zemím – mluvíme-li o dědictví disentu – je společné to, že jeho étos se postupně rozplynul v každodennosti a není už, s výjimkou občasné symboliky, specifickou součástí politické kultury.

Známý britský historik Timothy Garton Ash se ve své knize Rok zázraků z roku 1991⁷ pokusil nejen popsat průběh a příčiny jednotlivých středoevropských revolucí z roku 1989, ale položil si také několik otázek týkajících se možné budoucnosti. Jednou z nich bylo, zda se středoevropským společnostem podaří udržet a západní Evropě předat – Ashovými slovy – „skryté poklady“, které v těchto zemích nalezl a za něž považoval „velkou mravní odvahu a intelektuální integritu; družnost, hluboké přátelství, rodinný život; čas a prostor pro vážný rozhovor, hudbu a literaturu bez ne­ustálého hluku našeho médii určovaného a posedle telekomunikačního světa; křesťanské svědectví v původní a nejčistší podobě; příkladnost vztahů mezi lidmi velmi rozdílného původu a kdysi hořce protikladné víry – étos solidarity“. Nebudou tyto „poklady“, ptal se tehdy Garton Ash, „prostě smeteny v honbě za hojností“?

Ale bylo to, co Garton Ash připisoval středoevropským společnostem přelomu 80. a 90. let minulého století, skutečně jejich charakteristickým a odlišujícím příznakem, který by bylo možno uchovat, popř. někomu zprostředkovat? Nejspíše ne. Byly to pouze některé specifické projevy alternativní subkultury opozičních sociálních skupin, s nimiž se Garton Ash především stýkal. Co je však ještě podstatnější, tyto projevy sociálního života nebyly ani u jejich nositelů vždy zcela dobrovolné, i když byly často výrazem mravní integrity a osobní statečnosti. Žít kulturní život bez médií není jen výsledkem volby, když žádná svobodná média nejsou; stejně jako orientace na intelektuální hodnoty nemusí být jen svobodné rozhodnutí tam, kde nemůžete např. svobodně podnikat. Ve chvíli, kdy byly odstraněny ideologické a násilím vynucované bariéry omezující sociální, kulturní, ekonomický a politický život, se středoevropské společnosti samozřejmě vnitřně rozrůznily, komplikovaněji strukturovaly a ony „morálně-intelektuální poklady“ pozorované Gartonem Ashem se staly součástí mnohem komplexnější reality – a tudíž přestaly být tak viditelné. Neznamená to, že se ztratily, ale jsou více skryty v konkurenci s jinými životními styly a charakteristikami jiných individualit a sociálních skupin – a tato situace je stejná v zemích střední Evropy jako v západoevropských společnostech.

Garton Ash a mnozí další intelektuálové jsou možná zklamaní, že jsme si nedokázali uchovat a dalším společnostem zprostředkovat morální étos, který v postkomunistické střední Evropě viděli, a nechali jsme i naše společnosti „zhlučnět“ médii a „pošpinit honbou za hojností“. Stali jsme se tím do určité míry „stejnými“ jako všechny ostatní demokratické společnosti. Jenomže nikdy bychom se nemohli standardní demokratickou společností stát, kdyby nedošlo k otevření společenského prostoru pro konkurenci dobrých a špatných postojů, pro konkurenci kulturního, sociálního a ekonomického kapitálu, pro střet odlišných životních stylů a jejich různých interpretací – nemohli bychom být demokratickou společností, kdybychom konzervovali jen ty aspekty života, které vybrané so­ciální skupiny považují za hodnotné a dobré.⁸

Máme demokracii se vším všudy, s dobrým a špatným, a to musíme vzít na vědomí. I když povinností nás všech, kteří máme na paměti, že demokracie není samozřejmostí, je opakovaně usilovat o posilování hodnot a principů, z nichž demokracie vychází a o které často tak málo pečuje.

Poznámky

1. Srov. Legutko, Ryszard (2009): Ošklivost demokracie a jiné eseje. Brno. Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 263–270.

2. Viz Čermák, Vladimír (1999): Otázka demokracie. 5) Funkce demokracie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc.

3. Srov. Mezník, Jaroslav (2005): Můj život za vlády komunistů (1948–1989). Brno: Matice moravská, s. 285 a n.

4. Ruczaj, Maciej; Szymanowski, Maciej (eds.) (2010): Pravým okem. Antologie současného polského politického myšlení. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

5. Srov. např. Nowak, Andrzej (2010): Impérium a ti druzí. Rusko, Poslko a moderní dějiny východní Evropy. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, zvl. s. 241–256.

6. Fiala, Petr (2005): Přirozenost a inspirace polského politického myšlení. In: Ruczaj, Maciej; Szymanowski, Maciej (eds.): Pravým okem. Antologie současného polského politického myšlení. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury,
s. 5–7.

7. Garton Ash, Timothy (1991): Rok zázraků. Praha: Lidové noviny, s. 124.

8. Zde byly využity pasáže z knihy Fiala, Petr (2010): Evropský mezičas. Nové otázky evropské integrace. Brno: Barrister & Principal, s. 33–35.