Kdo sedí v rohu pokoje?
Monika Čírtková

Blog k večerním diskusím

Protože mám dojem, že další diskusi o rozsahu mnoha desítek komentářů tento týden už nezvládneme, chci využít vzniklý prostor k varování před dlouhodobými účinky konzumace něčích názorů.


Číst někoho dlouhodobě je podobné, jako bychom si ho zvali k sobě domů.
Tento efekt byl velmi patrný na tradičních blozích. Máte svého oblíbeného bloggera, čtete ho pravidelně a už víte, že má rád – cokoliv – například dalmatiny. Když vidíte na ulici dalmatina, hned si na něj vzpomenete: to by se mu líbilo. Nebo víte, že má vyhraněný názor na nějaký společenský problém, třeba kouření na autobusových zastávkách. Čekáte na autobus a vedle nějaký taky-čekatel vyfukuje oblaka kouře přímo vám do obličeje. Hned si pomyslíte: XX na něj! Ten by se rozčilil a něco by mu pěkně od plic poradil.


A takhle je to pořád. Autor se stává součástí vašeho života. Jen tak trochu, nenápadně, vlastně to vůbec nevadí.


Jenomže ono to funguje i jinak. Chodíte si číst pravidelně levičácké servery, jen tak pro zajímavost, v duchu hesla „poznej svého nepřítele“. Tu a tam, jen občas, musíte uznat, že má autor v něčem pravdu – on má totiž každý někdy v něčem pravdu. Sedíte pak v hospodě a uprostřed všeobecného nadávání na poměry se přistihnete, že kritizujete nadnárodní korporace způsobem, za který by se nemusel stydět ani Matěj Stropnický. Nebo se omylem zastanete chudáka bezdomovce, místo abyste přikyvovali, že za ukradenou flašku fernetu by se měly sekat ruce. Kde je to původní nezlomné přesvědčení, že pořádek musí být? To vás snad svými názory nakazila Apolena Rychlíková? 


Samozřejmě to platí i pro druhou stranu názorového spektra. Ona ani ta tradiční rodina možná nevypadá vždycky tak, že táta přijde z hospody, sprostě seřve děti a zmlátí manželku.


Názory publicistů, které pravidelně konzumujeme u kávy, o přestávkách mezi prací, jen tak pro zábavu než usneme, se nám nenápadně včleňují do našeho uvažování. Vkrádají se do hovorů u večeře, do toho, co říkáme dětem, do různých diskusí, v nichž se ocitneme. Znáte to: „na druhou stranu, četl jsem taky, že…“.
Pozor na to.


Číst někoho dlouhodobě, to je jako říci „pojďte dál“.


Jaromír Nohavica zpívá v jedné písni – pravda, v jiné souvislosti, ale výstižně – že zlo sedí v rohu pokoje.

Tak snad si tam někdy zveme i něco dobrého.


***
Zlo sedí v rohu pokoje
V křesle před televizí
A nikdo neví kdo to je
Domácí nebo cizí
(…)
On jenom olízne prst
A pak se shýbne k zemi
Štěněti pohladí srst
A kávu sladí třemi
***


Milí přátelé,
přeji vám krásný víkend.

___________________________________________________________________________________