Národní galerie, Meda Mládková a Jiří Fajt: další pokus, jak obejít řádné výběrové řízení
Jana Dědečková

Shodou okolností právě v den, kdy jsem upozornila na pokus Jiřího Fajta o spolupráci s firmou Diag Human  (ZDE), vydala Meda Mládková v MF DNES (přepis ZDE) oslavnou ódu na velkého evropského kurátora. Na první pohled to vypadá jako báječná přímluva: Jiří Fajt s Museem Kampa nikdy nespolupracoval, jeho odborný zájem směřuje někam zcela jinam než sběratelské aktivity paní Medy, a mohlo by se tedy zdát, že tu ani nemůže být nějaký utilitární zájem, který by slavnou sběratelku motivoval. Není to ostatně první doporučení, které Meda Mládková ve prospěch Jiřího Fajta vydala: učinila tak již v únoru letošního roku v Týdeníku rozhlas (ZDE). Jsou to hezká doporučení, ale mají jednu vadu na kráse: automaticky vyřazují autorku z jakékoliv právně nenapadnutelné komise, která bude nového generálního ředitele Národní galerie v Praze vybírat. Škoda, nebo ne?!

V souvislosti s nedávnými událostmi kolem Národní galerie a současným zákulisním děním, které podle mých informací eskaluje snad ještě výrazněji než v letech 2010 a 2011, mě znepokojuje několik věcí. Zájmové skupiny, napojené na jednotlivé kandidáty, se nyní snaží ovlivnit ministerstvo kultury, aby obešlo jedinou procedurálně legitimní cestu a rozhodlo o budoucím řediteli Národní galerie tajně a mimo obzor odborné i laické veřejnosti. Všeobecně se proslýchá, že kvapně sestavený poradní sbor ministryně, jehož složení až na jednu drobnou chybičku odhalil Peter Kováč (ZDE) má jen jeden úkol: legitimizovat dávno dopředu domluvené dosazení Jiřího Fajta do čela Národní galerie v Praze. To by v tom byl čert, aby to tentokrát nevyšlo, že?


Jiří Fajt manažerem

„Myslím si, že je že je škoda, že pan Fajt působí v Německu, i když by byl nejvíce potřebný právě zde. (…) Domnívám se, že Jiří Fajt by v současnosti byl nejvhodnějším kandidátem na místo generálního ředitele Národní galerie, protože má mezinárodní zkušenosti, profesionální odborné znalosti a samozřejmě i organizační schopnosti,“  píše Meda Mládková ve svém chvalozpěvu. O odborných znalostech Jiřího Fajta bych si v nejmenším nedovolila pochybovat a pokud vím, nezapochyboval o nich za poslední desetiletí ani nikdo jiný. Háček je v tom, že lidí s odpovídajícími odbornými znalostmi je i v Praze několik, jen se nikdo z nich s takovou úporností nedere na manažerský post podobného typu. A jak je to s mezinárodními zkušenostmi a organizačními schopnostmi?

Pátrala jsem poměrně intenzivně po tom, v jakém německém či českém muzeu umění či galerii pan Fajt pracoval, jak dlouho, v jaké pozici a s jakými výsledky. Podle zpráv, které nemohu potvrdit, se v uplynulých letech Jiří Fajt několikrát pokoušel získat místo kurátora ve významných německých muzeích, ale v žádné instituci muzejního či galerijního typu od svého odchodu z Národní galerie v Praze v roce 2000 neuspěl a nepracoval. Nezbývá tedy, než posuzovat  jeho organizační schopnosti a manažerskou zdatnost podle výsledků, jichž dosáhl v Národní galerii v Praze. Písemných pramenů k jeho tehdejšímu působení existuje víc než dost a po seznámení se s některými z nich mi nezbývá, než abych obdivovala velkorysost a shovívavost, kterou s Jiřím Fajtem projevil prof. Milan Knížák. Jen jemu totiž mohou Jiří Fajt s Martinem Zlatohlávkem poděkovat za to, že jim další profesní uplatnění nekomplikovaly žádné právní spory, vedené proti nim Národní galerií v Praze o náhradu škody, a Jiří Fajt pak také za možnost zůstat v Národní galerii v Praze, kterou ovšem odmítl.

Už v roce 2010 byl publikován Dodatek č. 1 k závěrečnému protokolu o výsledku kontroly hospodaření Národní galerie v Praze s prostředky státního rozpočtu (ZDE). Kontrolní komise na jaře 1999 mimo jiné konstatovala, že „NG uzavřela za období od 1. ledna 1995 do 30. října 1998 nejméně s 24 firmami smlouvy, jejichž celkové finanční závazky přesáhly zákonem č. 199/1994 Sb. stanovenou finanční částku 100.000,- Kč (případně 500.000 Kč) a to bez řádného výběrového řízení. Na podkladě uvedených smluv organizace uhradila celkem 27.134.645,- Kč.“  Celkové nedostatky se pak vyšplhaly do závratné výše přes 615 milionů Kč. Onen publikovaný dodatek je však pouze třístránkovým shrnutím úprav, které byly provedeny na základě oponentury původního protokolu tehdejší generální ředitelkou Národní galerie v Praze Dagmar Šefčíkovou. Zajímalo mě, z čeho se tato částka skládala, jak kontrolní tým postupoval a k jakým závěrům došel.

Bohužel, celou zprávu, jejíž titulní list je k nahlédnutí ZDE, publikovat bez složité analýzy nelze, neboť detailně vyjmenovává jednotlivé protiprávně uzavřené smlouvy s firmami, které mohou dodnes existovat a které by se publikací svého jména v těchto souvislostech mohly cítit poškozeny. Závěry komise, uvedené na konci osmadvacetistránkového protokolu, však stojí za přečtení. Na s. 27 protokolu odboru č. 17 Ministerstva financí ČR, č.j. 172/76 308/1998 (dále jen Protokol) kontroloři shrnuli hlavní nedostatky do následujících šesti bodů:

  • krácení základu daně z příjmů právnických osob
  • obcházení zákona o zadávání veřejných zakázek
  • nevrácení nevyčerpaných dotací zpět do státního rozpočtu
  • používání investičních prostředků na provozní výdaje
  • krácení účelově určeného příspěvku na provoz Veletržního paláce
  • neoprávněné pořizování investic z provozních prostředků


Výčet, obsažený v kapitole IV. Protokolu, nazvané Věcné a číselné shrnutí výsledků kontroly, je ještě mnohem obsáhlejší. Začíná na s. 24 a končí na s. 27 Protokolu a zahrnuje celkem 32 položek. I když vynecháme čistě účetní záležitosti a krácení základu daně z příjmu právnických osob (podnikatelům a živnostníkům nemohu doporučit k napodobení!), nalezneme tu položky jako např.:

  • nevrácené nevyčerpané účelové investiční dotace roku 1995
  • neoprávněně použité investiční prostředky na stavební úpravy (za touto položkou se skrýval mj. byt v klášteře sv. Anežky České)
  • krácení účelově určeného příspěvku na provoz Veletržního paláce v letech 1996-1997


V uvedeném výběru jsou obsaženy jenom ty položky, které se pohybují minimálně v milionech Kč. Zastavme se na okamžik u posledního zmiňovaného bodu mj. proto, že jako celek míří konkrétně a neoddiskutovatelně za Jiřím Fajtem nejen jako za manažerem pověřeným od 1. května 1995 zastupováním tehdejšího generálního ředitele Martina Zlatohlávka, ale především jako za ředitelem Starých sbírek Národní galerie v Praze. Podle původního zjištění kontrolní skupiny z 9. března 1999 se jednalo o krácení tohoto příspěvku za dva roky ve výši 42,5 mil. Kč. Podle Dodatku č. 1 k Protokolu, přijatém po vypořádání připomínek Národní galerie v Praze dne 14. května 1999, se tato částka snížila na 21,6 mil. Kč. Znamená to snad, že se kontrolní skupina spletla o 21 mil. Kč?

Vysvětlení najdeme v Dodatku č. 1. Jím upravený text Protokolu říká: „V roce 1996 byl příspěvek na provoz VP ve výši 44 mil. Kč úpravou rozpočtu vyvázán a mohl být použit i ve prospěch jiných středisek. V roce 1997 však došlo ke krácení účelově určeného příspěvku na provoz VP o 21,6 mil. Kč. Tato částka byla vynaložena na výdaje jiných středisek NG.“  Částky, které jsou v Dodatku č. 1 vyjádřeny na haléře, jsem z praktických důvodů zaokrouhlila na stovky tisíc Kč, jinak je citace bez úprav. Veletržnímu paláci a Sbírce moderního a současného umění Národní galerie v Praze nepomohl ani protest tehdejšího vedení Veletržního paláce, ani „intervence p. poslance Dostála,“  jak konstatuje text Dodatku č. 1.

Přeloženo do češtiny: v letech 1996 a 1997 si zejména Staré sbírky Národní galerie v Praze polepšily o 44 mil. Kč na úkor provozu Veletržního paláce, přičemž polovinu této částky Národní galerie v Praze dokázala alespoň formálně legalizovat, druhou polovinu již nikoliv. Peníze, o které přes protest tehdejšího poslance a pozdějšího ministra Pavla Dostála dokázal Jiří Fajt připravit Veletržní palác, pak použil dílem na přípravu stálé expozice v klášteře sv. Anežky České, dílem na pokrytí na tu dobu nevídaných nákladů své výstavy Magister Theodoricus, dvorní malíř císaře Karla IV.  Jen za neoprávněné použití těchto 21,6 mil. vyměřilo ministerstvo financí Národní galerii v Praze penále ve výši 7,9 mil. Kč. Celkově činil návrh na odvod do státního rozpočtu podle Dodatku č. 1, tedy po vypořádání připomínek nového vedení Národní galerie v Praze, neuvěřitelných  43,7 mil. Kč, tj. okolo 20 % jejího průměrného ročního rozpočtu, a celkové vyměřené penále dalších 24,6 mil. Kč.

Právě tehdy zahájil Jiří Fajt sérii svých velkolepých výstavních projektů, jejichž rozpočty se pravidelně vymkly kontrole. Stojí za připomenutí, že to v letech 1996 a 1997 bylo na účet expozic moderního českého a evropského umění a jejich provozu. Zároveň je to také poslední významný vysledovatelný čin Jiřího Fajta v manažerské funkci v jakékoliv muzejní či galerijní instituci. Stále nejsem schopna pochopit, co vedlo v létě 2010 zejména kurátory a kritiky současného umění a aktivní výtvarníky ke kolektivní podpoře kandidatury Jiřího Fajta na generálního ředitele Národní galerie v Praze. Podrobnosti viz můj článek Národní galerie: notoričtí petenti uprostřed léta  (ZDE). Vždyť připravit sbírku moderního a současného umění za dva roky o 42,5 mil. Kč, to byl husarský kousek, který se od té doby nikomu nepodařilo napodobit. Že by lidská paměť byla opravdu tak krátká?


Kam ministerstvo kultury tak spěchá?

Vraťme se do současnosti. V úvodu jsem konstatovala, že paní Meda Mládková je ve střetu zájmů, který činí její účast v jakékoliv poradním sboru, který bude doporučovat ministryni kultury kandidáty na budoucího generálního ředitele Národní galerie v Praze, v snadno prokazatelném střetu zájmů. Neučinila jsem tak bez příčiny. Peter Kováč se spletl, když se domníval  (ZDE), že paní Jana Pelouchová z Musea Kampa má být členkou tohoto poradního sboru. Členství v této podivně sestavené skupině přijala sama paní Meda Mládková, pro kterou paní Pelouchová pouze přijímá elektronickou poštu. Tuto nominaci prosazuje poslanec Jiří Pospíšil, jistě jen úplnou náhodou také člen správní rady Nadace Jana a Medy Mládkových, provozovatele Musea Kampa. Právě jemu jde o rychlost především.

Museum Kampa má ryze pragmatický důvod, proč nyní vyvíjí úsilí prosadit do čela Národní galerie v Praze jednoho konkrétního kandidáta. Již v hlavní turistické sezóně roku 2012, přesně od  29. června do 9. října, totiž vydatně těžilo z velkorysé zápůjčky, kterou jí poskytla Národní galerie v Praze, když uspořádalo prakticky  výhradně z jejích fondů přitažlivou výstavu Francisco de Goya - Goyovy vize  s více než osmdesáti exponáty (ZDE). Jednalo se o reciprocitu za zápůjčku, kterou Museum Kampa poskytlo Národní galerii v Praze na výstavu František Kupka: Cesta k Amorfě.

 Říká se však že s jídlem roste chuť. Podle vyjádření samotného Musea Kampa se „výstava grafických cyklů Francisca Goyi z Grafické sbírky NG v Praze, se uskuteční v rámci představení velkých osobností evropského a světového umění.“  Výstava proběhla úspěšně a Museum Kampa si naplánovalo na letošní sezónu další, do které by měla Národní galerie v Praze významně přispět: expozici Gustava Klimta. Pro ni chce zapůjčit z Národní galerie v Praze vedle  desítky jiných děl také Klimtův slavný obraz Panna. Restaurátoři jsou zásadně proti. Národní galerie v Praze tento obraz na žádné výstavy nepůjčuje, neboť je dochován v původním stavu, což zvyšuje jeho cenu, a při jeho transportu hrozí reálné nebezpečí jeho poškození. Výstava má začít v řádu týdnů, maximálně během jednoho až dvou měsíců. Vhodně zvolený ředitel by jistě dokázal restaurátory z Veletržního paláce přesvědčit, aby své mínění změnili a vydali souhlas se zapůjčením tohoto díla. Proto ten spěch. Obávám se jen, že tento krátkodobý a utilitární zájem Musea Kampa je v příkrém rozporu s veřejným zájmem na uchování národního kulturního dědictví.


Jeden paradox nakonec

Je to trochu nespravedlivé vůči Vladimíru Röselovi, který za půl druhého roku v čele Národní galerie v Praze dokázal uspořádat řadu vynikajících výstav, aniž by, pokud vím, galerii zadlužil. Musím to však přiznat: první ohlasy na jeho odvolání, které jsem zaznamenala jak z galerie, tak z ministerstva kultury, byly prodchnuty zjevným pocitem úlevy. To je patrně také hlavní důvod, proč jde snad o jediné odvolání ředitele některé příspěvkové organizace, které ministryni kultury Aleně Hanákové vyneslo alespoň v kuloárech chválu a navenek naprostý klid. Zdálo by se tedy, že za této situace nebude ministerstvo s výběrem nového ředitele spěchat a připraví řádné a transparentní výběrové řízení, jemuž nepůjde upřít legitimita. Jiří Pospíšil však spěchá – a v zákulisí jsou možná netrpěliví i někteří další. Dění kolem Národní galerie v Praze má i některé další zábavné aspekty.

Argumentace paní Medy Mládkové v článku pro MF DNES obsahuje hned v základu jednu chybu: osobnostní profil, který pro ředitele Národní galerie v Praze autorka požaduje, beze zbytku splňuje, a v některých oblastech dokonce lépe než Jiří Fajt, třeba současný zastupující ředitel Národní galerie prof. Vít Vlnas. Jde rovněž o mezinárodně uznávaného odborníka, jehož vědecké renomé je podloženo vskutku monumentální bibliografií, a vysokoškolského pedagoga se zahraniční zkušeností, kurátora řady impozantních výstav a zřejmě také člověka určitých manažerských schopností. Navíc je Vít Vlnas nezpochybnitelným znalcem dějin Národní galerie v Praze. Po třech letech pečlivého sledování problematiky řízení muzeí umění v Čechách se však domnívám, že ideálním kandidátem na řádného generálního ředitele Národní galerie v Praze není ani Jiří Fajt, ani Vít Vlnas. Mám k tomu jeden zásadní důvod, který oba tyto historiky umění spojuje.

 Jiří Fajt a Vít Vlnas jsou především kurátory velkých výstav. Za Jiřím Fajtem jsou např. projekty Magister Theodoricus , dvorní malíř císaře Karla IV. (1997-1998), Karel IV., císař z Boží milosti (2005) či Europa Jagellonica (2012). Vít Vlnas má za sebou třeba projekty Obrazárna v Čechách 1796-1918 (1996), Sláva barokní Čechie (2001) či Karel Škréta 1610-1674 (2010-2011). Oba pánové v této chvíli nepochybně připravují nějaké další velké výstavní projekty, jimž věnují pozornost, která by jim bránila odpovědně vykonávat funkci generálního ředitele Národní galerie v Praze. Přes jejich nespornou odbornou zdatnost proto vidím jako optimálního kandidáta na tuto funkci odborníka a manažera v jedné osobě, ovšem takového, který nemá vlastní náročné vědecké a kurátorské ambice. Přitom by měl mít značné zkušenosti s řízením některé příspěvkové organizace ministerstva kultury.

Výše uvedené definici vyhovuje např. Marek Pokorný, který před nedávnem po dlouholetém úspěšném působení opustil ředitelský post v Moravské galerii v Brně. Pokud z nějakých veřejnosti neznámých důvodů paní ministryně nechce postupovat při výběru nového generálního ředitele Národní galerie v Praze tím nejpřirozenějším a nejčistším způsobem, totiž cestou otevřeného a transparentního výběrového řízení, měla by se tedy patrně poohlédnout po někom takovém, kdo bude v Národní galerii v Praze spíše vytvářet vhodné prostředí pro přípravu velkých výstavních projektů, než aby sám usiloval o jejich realizaci jako kurátor. K tématu se ještě vrátím.

Dojiči daňových poplatníků

Dojiči daňových poplatníků prostřednictvím "státu".
Nedomnívám se, že nahrazení tohoto zmetka jiným funkcionářem povede k zásadnímu zlepšení poloměrů - jde o celou tu bandu ouředníků, poddajných a podšourných - je to problém institucionální v Našem státě zájmových zmrdů a vohnoutů a elit, sociálně fašisticko korporativním.
Otázkou je, proč právě zde, při "správě veřejného majetku", nekonají bradáči a PACHové.

(navíc - je-li to jeho fotka - vypadá jako úchyl)

Uložit

Uložit