Národní galerie rok a půl poté: Veletržní palác od Batlinera k Pištěkovi
Jana Dědečková

Nechtěla jsem se poslední dobou vyjadřovat k dění v Národní galerii, které jsem v uplynulých letech věnovala velkou pozornost. Pro posouzení podstatných změn takto velké a dlouhodobě plánující instituce je totiž zapotřebí minimálně jednoho, ale spíše dvou let, aby byly vidět reálné výsledky, za které nese odpovědnost současné vedení. Jedno je však už minimálně půl roku jasné: zcela zásadní odklon současného vedení od linie, kterou udržoval Milan Knížák a která byla minimálně od roku 2008 předmětem zuřivé kritiky a petic určité části kulturní veřejnosti. Snad i proto mě překvapila razance, s níž se do Vladimíra Rösela, kterého osobně neznám, pustila část naší kulturní úderky, za všechny např. Milena Bartlová na stránkách Artalku (ZDE).

 

Nepatřím k znalcům současného umění a neodvažuji se je hodnotit. Pokud se ve Veletržním paláci letos na jaře uskutečnila výstava Ostrovy odporu, která měla otevřít do Národní galerie cestu těm, které tam Milan Knížák nevpouštěl, přenechala jsem úlohu recenzentky povolanějším (ZDE). Nicméně, hodnotit předvídatelný nezdar výběrového řízení na ředitele Sbírky moderního a současného umění Národní galerie, tj. v praxi na ředitele Veletržního paláce, jako důsledek neprofesionálního řízení Vladimíra Rösela, to si může oprávněně dovolit snad jen profesor Knížák. Rozhodně toto morální právo upírám lidem, kteří to dělají se stejnou lehkostí, s jakou lhali o Národní galerii v uplynulých letech, když se snažili prosadit kandidáta svého ražení na Knížákovo místo. 

 

Na jaře roku 2010 prof. Vít Vlnas ve svém projektu (ZDE) ukázal na zásadní logistické problémy s využíváním Veletržního paláce pro účely Národní galerie a navrhoval jeho opuštění po roce 2013. Celých sedmnáct let nikdo nenašel recept na kvadraturu kruhu; od roku 1995 nebyl jediný ředitel Veletržního paláce, který by si získal většinové uznání odborníků či veřejnosti. Zcela rozumím tomu, že ochotných poskytovatelů moudrých rad k tomu, co si s Veletržním palácem počít, nalezne Vladimír Rösel tucty. Vím však také, – a na to věru nemusím být kunsthistorik – že převzít odpovědnost za tuto budovu, která je pro galerijní účely v principu nevhodná, a za sbírky, které v ní jsou, bude chtít jen málokdo. Není divu, protože těch, kteří za posledních sedmnáct let ve Veletržním paláci neuspěli, je hodně a  nechybějí mezi nimi ani velká jména. Proto je podle mého soudu nehorázné spojovat malý počet přihlášených s důvěrou či nedůvěrou vůči generálnímu řediteli Národní galerie.

 

Nerozumím farizejství Bartlové a dalších ještě z jednoho dalšího podstatného důvodu: i bez jmenovaného ředitele se Veletržní palác viditelně mění a z pohledu návštěvníka vlastně už změnil, přinejmenším uvnitř takřka k nepoznání. Protože současné umění nijak zvlášť nesleduji, byla jsem ve Veletržním paláci naposledy na výstavě Batlinerovy sbírky (ZDE) a znovu až nyní, tentokrát na výstavě Theodora Pištěka. Výstava je to přitažlivá i pro laika, ale nebudu se pouštět do jejího recenzování. Musím však alespoň letmo popsat svůj dojem z budovy. Vstoupila jsem totiž do úplně jiné galerie než do té, v níž jsem viděla Batlinerovu sbírku. Zdá se, že mnozí nynější Röselovi kritici mají neuvěřitelně špatnou paměť, a tak mi nezbývá, než jim ji v zájmu spravedlnosti trochu osvěžit.

 

Na přelomu let 2010-2011 člověk, který přicházel od metra, musel projít k Veletržnímu paláci nepohodlným úzkým průchodem, vymezeným masivním na černo natřeným železným zábradlím. Za tímto zábradlím se tyčily v řadě za sebou podivné konstrukce, které vypadaly, jako by někdo vzal v normálním měřítku docela zajímavé moderní plastiky, zvětšil je do nestvůrných rozměrů a pak je vyrovnal do zákrytu jako na vojenské přehlídce. Nedaly se ani pořádně prohlédnout, protože celé prostranství kolem nich bylo nepřístupné. Z druhé strany je také nebylo vidět, neboť pohledu z ulice je z větší části zakrývala betonová koryta a živý plot v nich zasazený.

 

Depresivní moment nepomíjel ani uvnitř. Těsně nad schody do Veletržního paláce sice trůnila slavná Rodinova bronzová socha Balzaca, ovšem přímo na zemi a bez podstavce, takže působila dojmem trochu nafoukaného a hodně přerostlého zahradního trpaslíka. Co bylo v prostoru vlevo od vstupu, na to už si nevzpomínám, ale rozhodně to nebylo nic, co by upoutalo mou pozornost. Těsně za skleněnou stěnou, oddělující vnitřní prostory Veletržního paláce od prostoru nad vstupním schodištěm, pak byly napříč halou dvě masivní ponuré šedé dřevotřískové kukaně pokladen, kolem nichž vedl po obou stranách do vstupní haly jenom nepohodlný úzký koridor. V něm člověk navíc klopýtal přes silné svazky kabelů, označených, pravda, výrazným žlutočerným šrafováním, aby si jich návštěvník všiml a nepřerazil se o ně. V ose haly se potom táhla dlouhá řada skříněk na zavazadla návštěvníků, takže celý vstupní prostor Veletržního paláce poněkud připomínal nádražní halu ze 70. nebo 80. let minulého století. O nějakém informačním systému kromě šipek na stojáncích darmo hovořit. Vzadu v hale nalevo byl, pokud si dobře vzpomínám, jakýsi bufet nevábného vzhledu, který se již dopředu ohlašoval intenzivní „vůní.“ Svým vzhledem jenom podtrhoval onen „nádražní“ vzhled a rozhodně nelákal k příjemnému posezení. Davy, které chtěly vidět Batlinerovu sbírku, se tísnily v obou průchodech kolem pokladen a napodobovaly – alespoň o víkendech – pohyb pasažérů v metru během dopravní špičky.

 

Nejzajímavější na tom je, že to tehdy každý návštěvník Veletržního paláce vnímal jako naprostou samozřejmost: tak to prostě je a jinak to nebude. Proto musím zdůraznit, že jenom vstoupit do budovy Veletržního paláce je dnes diametrálně jiný zážitek. Možná proto, že nežiji v Praze a nemám možnost tato místa vidět každý den, jsem na to nebyla připravena, ale změna je to obrovská.  Zmizelo monstrózní zábradlí, které v kombinaci se sochami připomínalo protitankové zátarasy z válečných filmů. Zmizely i sochy a místo nich je tu nyní poměrně široká a volně přístupná terasa. Prostorné předpolí bude v jarních a letních dnech určitě přímo vybízet k přiměřenému využití. Snad někdo na jaře nainstaluje na volné prostranství nějaké lavičky, třeba  turistům k posezení nad mapou, jak tomu bývá v předpolích velkých muzeí a galerií v zahraničí. 

 

Doufám také, že nic nebude bránit například studentům uměleckých škol v příležitostných výstavách. Alespoň myslím, že by to nemuselo být špatné využití tohoto prostoru a že se to s lavičkami a příjemným posezením nijak nevylučuje. Poprvé si také člověk může normálně prohlédnout samotné průčelí Veletržního paláce, kde ho v přízemí na první pohled zaujme vstup do divadla: další příjemná novinka. Vpravo od něj a vlevo od vchodu do Národní galerie je nově otevřená kavárna Nová syntéza, která na první pohled žije. Její interiér je kultivovaný a návštěvníci si sem zjevně zvykli chodit. Už od pohledu jistě nejde jen o návštěvníky či zaměstnance galerie. Zdá se, že s divadlem a kavárnou se Veletržní palác stává příjemným místem zastavení pro lidi z okolí. 

 

Z hlediska návštěvníka galerie však hlavní změnu představuje vstupní hala Veletržního paláce. Prošla jsem skleněnými dveřmi a měla jsem dojem, že jsem se ocitla v nějaké zcela jiné budově. Kde ta hala před pouhými dvěma lety byla, kde se schovávala? Poprvé jsem si uvědomila, jak velkolepý prostor to je. Normální a nerušivý pokladní pult mezi vchodem a východem z velké dvorany, v níž je nyní Slovanské epopej, a rozlehlé posezení pro návštěvníky, nainstalované uprostřed haly, vytvářejí prostředí, v němž už se můžete v klidu zorientovat a rozhodnout o dalším programu. Mohou vám v tom napomoci i velké obrazovky po obou stranách pokladen, promítající aktuální nabídku výstav Národní galerie. Celek je vzdušný a světlý a působí nesrovnatelně příjemnějším dojmem než dřív. Rytmické členění stěn, promyšlené rastry skleněných  přepážek, oddělujících obě schodiště, vedoucí nahoru do výstavních prostor, to vše prozrazuje umění architektů před více než osmdesáti lety a ukazuje, proč tehdy Veletržní palác získal slávu. 

 

Tohle bylo něco, co po znovuotevření Veletržního paláce v 90. letech zůstávalo návštěvníkům  utajeno. Ještě před dvěma lety se nedalo rozlišit, zda člověk vstupuje do velké galerie, nebo na trochu zanedbané nádraží v některém krajském či okresním městě. Dnes každý detail včetně nového výrazného poutače před vchodem (ten starý byl, pokud si vzpomínám, šedivý a nápisy na něm z dálky nečitelné) říká: tady jste v muzeu nebo v galerii, v prostorách věnovaných umění. Není to nic světoborného, ale pro Veletržní palác je to obrovská a na první pohled patrná změna. Poprvé, co pamatuji, začíná alespoň navenek působit jako velká a důstojná galerie, která z pohledu návštěvníka funguje tak, jak po zahraničních zkušenostech s podobnými institucemi očekává.

 

Nevím, jestli je Rösel dobrým nebo špatným ředitelem Národní galerie. Vždycky jsem se domnívala, že by galerii měl řídit odborník, historik umění. Také váhám nad hodnocením toho, co dosud učinil a činí v jiných oblastech. Jedno však vím jistě: nové ředitelce nebo novému řediteli Veletržního paláce ušetřil Vladimír Rösel obrovskou spoustu starostí. Připravil jí nebo jemu mnohem lepší nástupní podmínky a udělal za ni nebo za něj ohromnou spoustu práce. A nevěřím, že by si toho nevšimli nebo že by to nedokázali ocenit lidé, jako je Milena Bartlová nebo další, kteří se v těchto dnech netají škodolibou radostí nad malým počtem přihlášených ve výběrovém řízení na ředitele Sbírky moderního a současného umění Národní galerie. 

 

Nemohu se v této souvislosti zbavit jednoho dojmu: pražská kulturní úderka, tradiční sestava petentů, která už zdaleka není tak jednotná jako dřív, neboť z obzoru zmizel Milan Knížák, který ji do loňského roku stmeloval, má problém. Děje se tu totiž něco, co nepředvídala a co se jí nelíbí: Národní galerie navzdory temným proroctvím funguje. Do Veletržního paláce proudí návštěvníci. Na jaře přinesla Národní galerie tři velké výstavy, z nichž dvě lze podle ohlasů jednoznačně považovat za úspěch. Výstavou Theodora Pištěka si nyní napravuje reputaci i v oblasti současného umění. Podaří-li se Národní galerii koncem roku úspěšně realizovat výstavu Františka Kupky, která alespoň podle toho, co se o ní proslýchá, slibuje dalekosáhlý mezinárodní ohlas, pak tento vývoj může v každém směru legitimizovat jmenování profesionálního manažera do čela velké kulturní instituce. Docela chápu, že z toho musí jít na mnoho z bývalých přátel z Palachova náměstí strach.

Vážená paní Dědečková, ač

Vážená paní Dědečková,

ač nerad, musím Vám, jako člověk, který každý den okolo Veletržního paláce chodí a občas i dovnitř, dát zcela za pravdu.

Národní galerie by měla být pro národ a ne pro "umělce", kteří za vrchol umění považují vydělat se v Národní galerii do kouta.

Oceňuji i "provizorní" instalaci Slovanské epopeje, která neustále láká do Národní Galerie spoustu návštěvníků (i ze zahraničí), kteří skutečně nejsou nuceni klopýtat přes kabely a kteří mají i místo kde si trochu oddychnout.

Váš nápad využít uvolněné prostranství před budovou pro potřeby návštěvníků by měla NG co nejdříve realizovat, dřive než se zase najde nějaký "umělec", např. svařující sudy, stavební železa, dělající trnové koruny, stehenní kosti, autobusy, atd., jen aby byl neustále viděn.

S pozdravem

Proč nerad, pane Hrbku - měl

Proč nerad, pane Hrbku - měl jste jiný manažerský názor?

Vážený pane Ševečku, paní

Vážený pane Ševečku,

paní Dědečková je z jiné závodní stáje než já. To samozřejmě neznamená, že se ve všech názorech musíme lišit.

A publikovala to jako první.

Moc pěkné počtení, paní

Moc pěkné počtení, paní Dědečková. A láká k pozorné návštěvě.

(farizejství? hovno - jsou to hrdopýšci, seladoni a idioti slovy moderního klasika)

Uložit

Uložit