Zapálená svíce na kanystru s benzínem
Josef Mlejnek

V Činoherním klubu se v posledních letech zaměřili na inscenace mimořádně plodného současného irského dramatika a filmaře Martina McDonagha. V lednu letošního roku zde měla premiéru už jeho třetí hra s názvem Ujetá ruka, která se navíc po své světové premiéře v loňském roce na Broadwayi u nás objevuje přímo v rekordně krátkém čase. Přeložil a zrežíroval (si) ji Ondřej Sokol. Podle programu má jít o ujetý příběh, ale pokud jde o ruku, ta byla pouze dost kuriózním způsobem jistému drsnému chlapíkovi „ujeta“: pomocí rozjetého vlaku mu ji, sedmnáctiletému, oddělila od těla parta žertéřských trampů - houmelesáků, kteří mu jí dokonce prý zamávali na rozloučenou. Taková věc nemůže člověka, zvláště mladého, nepoznamenat; původní držitel tak svou ruku umanutě hledá po celých Státech už nějakých dvacet let…


Dnes jednapadesátiletý „zaživa klasik“ McDonagh se i ve svých dílech inspiroval odkazem Monty Pythonu, nebo filmy Quentina Tarantina - Ujetá ruka má prý však být už jen rutinní záležitostí využívajícím (i vlastní) již zaběhané postupy. Při představení posledního McDonaghova dramatu se mi, a to hned několikrát, vybavila magicky hrůzná atmosféra povídek americké spisovatelky Flannery O'Connorové, která jako motto svých drsných próz několikrát citovala církevního otce svatého Cyrila Jeruzalémského, podle nějž musíme na cestě k Bohu projít kolem draka číhajícího při cestě, konfrontovat se a vyrovnat s jeho pohledem, v němž se soustřeďuje hrůznost a nespojitost tohoto světa. Zdá se, většina našich současníků bývá tímto dračím pohledem fascinována do té míry, že u něho zůstalo. Zlo, krutost, nesmyslnost. A jestli to skutečně takhle chodí na této „zkurvené zemi“ (Beckett), a dále už se nedá jít, proč z toho všeho nakonec nemít povyražení, proč si to neužít, říkají si mnozí. Takže se stále častěji i v divadle, přesněji především a právě v něm, stáváme svědky přímo orgií nesouvztažnosti, nesnesitelně lehkých, při kterých se samozřejmě můžeme znamenitě bavit.


Scénu představení Ujeté ruky tvoří po celou dobu zašlý pokoj levného provinčního hotýlku: dvě postele, obraz na zdi, radiátory ústředního topení, koupelna či sprchový kout, telefon, všechno tak z doby před více než čtyřiceti lety. V koupelně sebou někdo škube a huhlá, Zabiják Carmichael (Marek Taclík) otevře dveře a odpráskne ho. Vlastně neodpráskne, to si jen máme myslet, pouze ho ukázní, jak zvíme vzápětí, kdy se vrací dívka Marylin s rukou, kterou měli zrovna doma, a zabiják jejího spoludealera trávy Tobyho rozváže. Markéta Stehlíková v roli dívky zpočátku nevěrohodně hysterií, ale později jí všechny přechody nálad a obraty o 180 stupňů vycházejí uspokojivě. Domingos Correia v roli černého Tobyho dokázal několikrát učinit ze svého nečešství i nebělošství z nouze ctnost a jeho repliky jsou ve své naivitě a průhlednosti o to autentičtější. Napětí ve hře i v představení však neobstarává ani tak samotný děj, to, co se odehrává, ale především ona zmíněná nesouvztažnost, kdy všechno jakoby šlo proti srsti jakémukoli smyslu a logice - ať už jde dohadování se dealerské dvojice, co dělat, nebo o telefonáty s Carmichaelovou matkou. Korunu všemu nasazuje recepční Merwyn, na první pohled introvert, navíc vyléčený narkoman. kterého ztvárnil Martin Finger skvěle, především při jeho autistických monolozích. A vstupuje-li Merwyn aktivně do dění, přilévá jen olej, přesněji benzín, do ohně. Umanutý monomaniak Carmichael totiž zjistil, že přinesená ruka není ta pravá, připoutává dealery k ústřednímu topení, staví v zapálenou svíci na kanystr s benzínem, a odchází si pro svou ruku do bytu dealerů, jimž se podařilo mu nakukat, že ji doma skutečně mají. Dá se vůbec předpokládat, že by děj mohl mít nějaké reálné či „rozumné“ vyústění? Markovi Taclíkovi se podařilo přesvědčit, že bizarní ztráta a hledání ruky je pro Carmichaela skutečně životním traumatem a telefonický rozhovor s matkou, jižanskou rasistkou, plný vulgárních a především politicky nekorektních slov, věrohodně prozrazuje, že hlavní postava v sobě nosí ještě jiný úraz, trauma nemilovaného dítěte.


Se závěrem měl kromě autora patrně problém i režisér, který věc vyřešil tak, že „přistavěl“ ještě jeden hotelový pokoj, ve kterém v country-westernovém postroji zpívají a pózují nějaká Laura (Petra Horváthová) a jistý Bob (Michal Pavlata). Postavy vidíme skryté za průsvitnou až průhlednou látkou. I zde zazní výstřel, ale kovboj zpěvačku skutečně zastřelí a strčí mrtvolu do pytle. Písňové předěly spádu celého představení jenom prospívají, ale vražedný obraz vyznívá jen jako scénický ornament.


Činoherní klub - Martin McDonagh: Ujetá ruka (Behanding Spokane). Překlad a režie Ondřej Sokol. Scéna Adam Pitra. Kostýmy: Katarína Holá. Hudba, aranže a zpěv: Petra Horváthová.


Psáno z premiéry 14. ledna 2011

(Vyšlo v Divadelních novinách 4/2011)

___________________________________________________________________________________