Loni koncem října jsem se musela zasmát výkladu Václava Havla, jak Milan Knížák nemá co dát do Veletržního paláce a proto chce nechat z Moravského Krumlova přivézt do Prahy Muchovu Slovanskou epopej (ZDE). Svým článkem jsem tehdy chtěla naznačit, že by si politici měli ověřovat alespoň základní fakta, když už cítí nutkání vyjadřovat se k záležitostem, které zrovna nejsou jejich parketou. Václav Havel je však – i když tu a tam hlásá nesmysly - alespoň kultivovaný starý pán ve srovnání s hejtmanem Davidem Rathem, jemuž zjevně zákony této země ani etická pravidla mnoho neříkají. Dnes mi Rath poskytl důvod hluboce politovat kvalifikované kurátory a zaměstnance GASKu, protože je evidentní, že rozhoduje o této galerii na základě hlubokých a propastných neznalostí, které mu zřejmě nasazuje do hlavy jeho umělecký poradce Jan Třeštík. Zůstává však s podivem, jak člověk s tak mizernou znalostí věci vůbec mohl významnou krajskou galerii řídit. Ostatně, posuďte sami!


Jak David Rath objevil neznámého Picassa

     „Ke kauze Picasso Rath řekl, že podle jeho informací, které ale nemá potvrzené, by Picassův obraz, pocházející ze soukromých sbírek, již dále neměl být zadržován policií a má být vystaven v GASK. To hejtman považuje za unikátní, protože podle něj nebyl veřejnosti nikdy představen,“  referoval 3. května 2011 časopis Týden  v rozsáhlejším textu, věnovaném prvním „narozeninám“ kutnohorské expozice Galerie Středočeského kraje, tedy GASKu (ZDE). Hejtman to samozřejmě vědět nemusí, ale významný galerista by na rozdíl od něj rozhodně vědět měl, že se jedná o notoricky známé Picassovo dílo, které je s českým kulturním prostředím neodmyslitelně spjato už od roku 1911 a po dlouhá léta viselo v expozici francouzského moderního umění Národní galerie v Praze ve Šternberském paláci. Nemusí k tomu ani číst podrobnou historii tohoto obrazu, kterou shodou okolností jen o několik dnů dříve publikoval Nikolaj Savický v Dějinách a současnosti  č. 5/2011 (ZDE), ale měl by alespoň z vlastní zkušenosti vědět, že třeba v zimě 2000-2001 viselo zmíněné dílo ve Veletržním paláci v Praze na výstavě  Vincenc Kramář od starých mistrů k Picassovi. Pokud je za informacemi Davida Ratha opravdu Jan Třeštík, jak se domnívám, je to na pováženou.

     Měla jsem na přelomu let 2000-2001 věru jiné starosti, ale velkou výstavu sbírek Vincence Kramáře jsem tehdy prostě minout nemohla. Nyní pro změnu nemohu ignorovat skutečnost, že se bývalý ředitel GASKu letos v lednu dopustil zcela evidentního zneužití svého nedávného úředního postavení a pokusu  o ilegální vývoz zapsané kulturní památky. Právě kvůli tomu je ostatně předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení. Pokud Jan Třeštík zásobuje svého někdejšího chlebodárce podobně přesnými informacemi a Davidu Rathovi nevadí nejen to, ale ani skutečnost, že je jeho dvorní galerista momentálně trestně stíhán, svědčí to o naprostém pohrdání právem, o neúctě k profesionalitě a k odpovědné správě uměleckých sbírek GASKu. Proslýchá se navíc, že i v současnosti má Třeštík na chod GASKu naprosto nepřiměřený vliv, o čemž svědčí i to, že se prý nyní chystá opět oživit projekt výstavy děl Damiena Hirsta, sotva před několika týdny po mnoha odkladech neslavně odpískaný. Jako by té ostudy už neměl dost!

     Uvádím tento bizarní příklad, který by měli pozorně sledovat především voliči ve Středočeském kraji, jen z jednoho důvodu. Názorně totiž ukazuje, k jakým koncům může vést nekvalifikované řízení významné umělecké sbírky. Působením týmu nadaných kurátorů sice loni vznikl v GASKu příjemný prostor pro experiment, ale na druhou stranu tato galerie, která má mimořádně bohaté sbírky českého umění 20. století, v zásadě selhává ve své roli významného regionálního muzea umění. Nemůžu si pomoci, ale zdá se mi, že se i na GASKu negativně projevuje absence centrální české instituce, zaměřené na shromažďování a prezentaci současného umění. Kurátoři GASKu, kteří vesměs prošli Veletržním palácem a byli hluboce nespokojeni se způsobem jeho řízení, se totiž pokusili v Kutné Hoře vybudovat jakýsi „antiveletržák,“ aniž by brali ohled na to, že jejich prvořadou povinností je nejen pořádat hravá sympózia a příležitostné výstavy, ale také odpovídajícím způsobem prezentovat stálou sbírku někdejší Středočeské galerie. Není náhodou, že publikum v regionu hrátky v GASKu víceméně ignoruje a z Prahy na ně do Kutné Hory přijíždí stále méně zájemců. Vzhledem k tomu, že GASK je pouze jednou z řady regionálních galerií, není to z celkového pohledu tak tragické. Kdyby ovšem podobný přístup zvítězil v Národní galerii v Praze, byly by následky nedozírné.


Ekonomické uvažování může pomoci i kultuře

     Nynější výběrové řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze je bohužel předurčeno ke smutnému výsledku, ať už dopadne jakkoliv. Jak jsem upozornila už 22. dubna 2011, (ZDE) ministr Jiří Besser sice udělal záslužnou věc, když v polovině dubna rozptýlil některé pochybnosti, které tento konkurz od samého počátku obestíraly, ale základním problémem pohnout nemohl. Ten je zaklet již v samotném zadání a především ve skutečnosti, že předjímá i nadále udržování dlouhodobě neudržitelného stavu. Přitom jedním z užitečných nástrojů, jimiž lze tento začarovaný kruh rozetnout, může být i zprůhlednění a racionalizace finančních toků. Jde vlastně o tři kroky: zevrubnou analýzu struktury provozních nákladů (nedávný audit firmy Deloitte ji pouze naznačuje), jejich racionalizace a následně důsledné oddělení dvou typů prostředků na akvizice, na jejichž odlišnost upozornil např. ve svém loňském projektu prof. Vít Vlnas (ZDE).

     Prvním ekonomicky definovaným typem může být akvizice současného živého umění, kterou lze dlouhodobě  plánovat a zahrnout do rozpočtu, jehož dodržování může stát vyžadovat a kontrolovat. V žádném případě by však o této akvizici neměla rozhodovat nákupní komise, kterou by jmenoval ministr či některý jemu podřízený úředník. Nákupní komise, která bude disponovat těmito prostředky, musí reprezentovat široké spektrum výtvarníků, kurátorů, kritiků a teoretiků a musí mít výrazné autonomní rysy. Jenom v takovém případě může dobře plnit svou funkci a jenom v takovém případě se může ministerstvo zbavit přímé odpovědnosti za rozhodování, k němuž není věcně kompetentní.

     Druhým ekonomicky definovaným typem je akvizice starého umění. Rozhraní lze určit různě. Když budu vycházet z definice zákona č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, pak by to měla být umělecká díla starší třiceti let, respektive díla již zemřelých autorů, ale jde o formální stanovení této hranice, které by mělo být předmětem odborné diskuse. Podstatné je, že příležitost k podobným nákupům přichází zpravidla neočekávaně a vyžaduje často značně vysoké finanční částky, které musejí být k dispozici velmi rychle. Tento typ akvizice tedy lze plánovat jen velice přibližně. Po komisi, která o něm bude rozhodovat, nelze žádat přesné plnění plánu, neboť velká část těchto akvizic je prakticky nepředvídatelná. Proto by bylo vhodné, aby pro tento účel stát nalezl jinou formu financování než přímé napojení na kapitolu ministerstva kultury ve státním rozpočtu. Na druhou stranu v tomto případě naopak ministerstvo může a musí jmenovat svou nákupní komisi na základě všeobecně respektovaných kvalifikačních kritérií a nést odpovědnost za její činnost.

     Podíváme-li se tedy na budoucnost současného konglomerátu, známého jako Národní galerie v Praze, z tohoto hlediska, vychází jako logické řešení jeho rozdělení na státní Národní galerii, plnící úkoly centrální státní umělecké sbírky, a samosprávnou instituci, která by se ve stopách před sedmdesáti lety zrušené Moderní galerie ujala prezentace a nákupů současného umění. Připravit rozdělení stávajícího kolosu na tyto dvě instituce bude složitý úkol, který si vyžádá minimálně dva roky. Paradoxně by provoz obou galerií, které takto vzniknou, byl v souhrnu pravděpodobně levnější, než chod současné Národní galerie, což by určitě mělo zajímat i ekonomy. K důkladné přípravě takového radikálního řezu by však byl vhodnější spíše všeobecně respektovaný „úřednický“ ředitel (odborník, neboť úřednické vlády by měly být vládami odborníků) s časově omezeným mandátem. Do podobného úkolu se totiž musí pustit bez výrazných ambicí stát se zakladatelem kramářovského, kotalíkovského či knížákovského typu. Teprve po ukončení jeho mise by pak měl ministr jmenovat  na základě výběrového řízení definitivního ředitele Národní galerie a správní rada budoucí Moderní galerie by si zase měla zvolit „svého“ ředitele, do čehož by jí stát měl zasahovat jen minimálně. V době, kdy přinejmenším někteří hejtmani, ale i mnozí jiní potentáti dávají najevo okázalé pohrdání odbornými kritérii, se to však bohužel jeví jako neuskutečnitelná utopie.