Blíží se polovina roku 1942. Uprostřed Evropy už třetím rokem přežívá torzo původní Československé republiky. Má sice vlastního zvoleného prezidenta, vlastní vládu, ale to je jen kamufláž. Ve skutečnosti v něm vládne brutální nacistická diktatura, která se pouze obtěžuje předstírat zdání jakési legálnosti. Stačí hrubý nátlak na starého nemocného prezidenta a výhrůžky bombardováním Prahy.
Ve světě zuří nemilosrdná válka. Armády všech demokratických států na starém kontinentu jsou rozdrceny. Wehrmacht pochoduje na Kavkaz a k Volze. Afrikakorps obsazuje Tobruk a cestu do Egypta má otevřenou. Německé ponorky prakticky ovládají Atlantik. Britská koloniální říše v Asii se hroutí, námořnictvo USA je v Tichomoří zahnáno do defenzivy. Síly zla jsou zjevně nezadržitelné!
To všechno se ale odehrává kdesi daleko ve světě, obyvatel Protektorátu jako by se to nijak zvlášť netýká. Dělníci zde pilně pracují pro blaho Říše, učitelé si hbitě osvojují novou ideologii, novináři a básníci oslavují geniálního Vůdce. Pokud se snad vyskytnou nepřátelské a neloajální elementy, jsou tvrdě avšak po právu trestány, třeba i smrtí.
Právě tehdy byl popraven jeden z vlastenců, kteří se před bestií nesklonili. Věřil, že ji lze porazit, pokud se najde dostatek slušných lidí ochotných chopit se zbraně. A podplukovník Josef Mašín ji skutečně neváhal použít. Padl do zajetí teprve po tuhém boji, ve kterém utrpěl několik zranění, více než rok byl vyslýchán a mučen gestapem na Pankráci. I zde však fyzicky bojoval s dozorci a mučiteli. Nezradil. Ve vězení napsal odkaz adresovaný synům Ctiradovi a Josefovi, nalezený až po válce: „Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byli porobenými otroky, nýbrž abyste zůstali svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou takto musíte postupovat.“ Tyto věty se hluboce vryly do jejich mladých duší a celý život se jimi snažili řídit. Zatčena a asi sedm měsíců byla vězněna i Mašínova manželka Zdena. Hlavním důvodem nebyla msta nebo trest, ale nátlak na zatvrzelého manžela. Po jejím propuštění byl veškerý majetek včetně statku v Lošanech u Kolína rodině ponechán. Rodina zjevně nebyla ani pod zvláštním dohledem, jinak by se těžko mohli bratři zapojit do odbojové činnosti, během níž prokázali tolik osobní statečnosti, že byli prezidentem Benešem vyznamenáni jako vůbec nejmladší nositelé medailí „Za chrabrost“.
Mezitím ale musely uplynout téměř tři roky. Tři roky, během nichž došlo k zázraku, kterému by v roce 1942 nejspíš nikdo neuvěřil. Síly osy zla byly totálně zničeny a jejich Vůdci se smažili v pekle. Jenomže on to tak úplně zázrak nebyl. Byla to hlavně zásluha milionů lidí, kteří se dokázali chopit zbraní a hájit vše, co jim bylo drahé.
A uběhly další tři roky. Uprostřed Evropy přežívá torzo původní Československé republiky. Má sice vlastního zvoleného prezidenta, vlastní vládu, ale to je jen kamufláž. Ve skutečnosti v ní vládne brutální bolševická diktatura, která se pouze obtěžuje předstírat zdání jakési legálnosti. Stačí hrubý nátlak na starého nemocného prezidenta a výhrůžky občanskou válkou.
V Evropě spadla „železná opona“. Propukla studená válka a zdálo se jen otázkou času, kdy přeroste v horkou. V roce 1950 k ní skutečně dochází. Komunistická Severní Korea tiše podporovaná Sovětským Svazem zaútočila na jižního demokratického souseda. Vojska OSN, tvořená především jednotkami US Army, jsou zatlačena na samotný jižní cíp poloostrova. V následujícím roce se konflikt rozrůstá, když do války vstoupuje i rudá Čína. Opravdu se střetnutí dvou nesmiřitelných táborů omezí pouze na jihovýchodní Asii nebo se ve skutečnosti jedná o manévr odvádějící pozornost a pravým cílem je Stalinova invaze do západní Evropy? Nikdo si tím nemohl být jistý. Američané zvažovali užití jaderných zbraní, třetí světová válka se zdála neodvratnou.
To všechno se ale odehrává kdesi daleko ve světě, obyvatel Československa jako by se to nijak zvlášť netýkalo. Dělníci zde pilně pracují pro blaho zase jiné Říše, učitelé si hbitě osvojují teď už konečně tu jedinou správnou ideologii, novináři a básníci oslavují geniálního Vůdce. Pokud se snad vyskytnou nepřátelské a neloajální elementy, jsou tvrdě, leč jak jinak než po právu trestány, třeba i smrtí.
Historie jakoby se opakovala a bratři Mašínové se musí stejně jako jejich otec rozhodnout. A stejně jako on se rozhodují pro boj, s nadějí, že se jim podaří rozpoutat protikomunistické povstání. K tomu ale nezbytně potřebují zbraně a ty si mohou opatřit jedině na stanicích SNB. V září 1951 proto přepadli policejní stanice v Chlumci nad Cidlinou a v Čelákovicích. O život přitom připravili strážmistry Kašíka a Honzátka. Nikdy později se nijak netajili odhodláním zabíjet představitele komunistického režimu a uniforma represivního sboru pro ně byla dostatečným důvodem. Ostatně partyzáni považovali české četníky, kteří za Protektorátu také „pouze dělali svou práci“, rovněž za legitimní cíle. Roli při rozhodování patrně hrála i obava z pozdější možné identifikace. Osočování z nedodržení Ženevské konvence přitom působí zcela absurdně a pokrytecky. Usmrcení bylo jediným způsobem, jak mohli protivníka eliminovat; zajateckými tábory, na rozdíl od svého nepřítele, nedisponovali. Civilní posádku sanitního vozu, který členové odbojové skupiny použili k čelákovické akci, přesto pouze jen spoutali. O smrti Josefa Rošického, převážejícího v srpnu 1952 výplaty, existují dvě protichůdně verze a pravdu znali pouze přímí účastníci. Nesporné je pouze to, že došlo k potyčce, během níž byl pokladník zastřelen vlastní pistolí. I tehdejší Rudé právo ovšem přiznává, že ukořistěné peníze byly určeny k nákupu zbraní, trhavin a motocyklů, které měly sloužit při dalších záškodnických akcích. Část peněz byla určena k podplacení dozorců a osvobození Ctirada z jáchymovského pracovního tábora. Byl totiž od října 1951 vězněn na základě falešného obvinění z přípravy ilegálního opuštění republiky. Tehdy to ale ještě v úmyslu neměl. Po propuštění na amnestii v červnu 1953 se opět ihned zapojil do diverzní činnosti. Jenomže to už bylo jasné, že k očekávanému povstání nedojde, korejská válka byla ukončena příměřím, třetí z Vůdců následoval své předchůdce do pekel a napětí v Evropě polevilo. Snaha o ozbrojený boj proti komunismu na půdě Československa ztrácela smysl. Zázrak se neopakoval. Jedinou možnost, jak v boji pokračovat, viděli Mašínové ve vstupu do americké armády. V říjnu 1953 s dalšími přáteli překročili hranice a jejich proslulá anabáze končí v Západním Berlíně a 82. výsadkové divizi Fort Bragg.
Nejednoznačné hodnocení činů bratrů Mašínů současnou českou společností osciluje mezi naprostým odsouzením a požadavkem udělení státního vyznamenání. Vychází zřejmě z individuálního pohledu na legitimitu režimu s nímž bojovali a právo každého občana vzdorovat tyranii všemi prostředky. Ovšem připisovat jejich činnosti kriminální motivaci je v každém případě nestoudná lež. Chtěli se zachovat stejně statečně jako jejich otec a nezradit odkaz, který jim zanechal. To, že neodhadli správně situaci na věci nic nemění. Možná mohli svůj odboj vhodným způsobem deklarovat jako „Tři králové“, kteří každý výtisk svého ilegálního časopisu „V boj“ rovnou zasílali gestapu. Možná. Osobní statečnost, hrdinství a celoživotní zásadový postoj jim ale upřít nelze.
A ještě dovětek pro ty, kteří se nám i sobě snaží namluvit, že komunistický režim, na rozdíl od nacistického, zdaleka nebyl tak ukrutný, aby to kohokoliv opravňovalo k ozbrojenému odporu. Paní Zdeně byl za počínání jejích synů navržen trest smrti, humánní komunistickou justicí zmírněný na pouhých pětadvacet let vězení. V táboře nucených prací více než rok nepřežila. Sestru Zdenu šikanoval režim až do svého konce, veškerý majetek rodiny byl zabaven.
___________________________________________________________________________________
Napsané je to dobře, ale
Napsané je to dobře, ale každý režim si vždy najde své oběti i své tyrany. Jen formy a projevy se mění. Nejoběktivnější pohled na věc je nadčasový a odideologizovaný. Zjištěšní je tristní. Svině, hlupáci, dobytek a kurvy jsou v každém režimu, stejně tak jako lidé, kteří přežijí všechno.
autorovi poklona a dík, jen
autorovi poklona a dík, jen bych doporučil předčítat Grospičovi, Semelové, Filipovi, Kováčikovi a dalším šmejdům, kteří nám tvrdí, že oni nejsou takoví, že jsou jiní a lepší, 3x týdně před spaním.........
Kdo se také bojí Mašínů
Kdo se také bojí Mašínů ..
Otevřený dopis prezidentovi České republiky Václavu Klausovi
prezident České republiky
prof. Ing. Václav Klaus, Csc.
Pražský hrad
119 08 Praha 1
Vážený pane prezidente,
obracím se na Vás jako občan České republiky ve velmi vážné, naléhavé záležitosti.
Před dvaadvaceti lety si lidé v celé naší zemi na náměstích vystáli a klíči vyzvonili osvobození od čtyřicet let trvajícího nenáviděného tmářského totalitního komunistického režimu. Po čtyřiceti letech lidé svobodně vydechli a současně se s bezelstnými nadějemi v očích nadechli k novému životu ve svobodné, k prosperitě vykročené zemi.
Postupné probouzení z tohoto sladkého snu bylo velmi trpké.
První šok, který lidé vrátivší se z náměstí ke každodennímu běžnému životu museli vstřebat, byla Vámi (a lidmi kolem Vás) prosazená blesková instalace neoliberálního neregulovaného kapitalismu, který v té době téměř nikdo v této zemi nechtěl (podle tehdejšího sociologického průzkumu si ho přála cca 3% lidí). V žádném volebním programu žádné politické strany nic takového nebylo a nikdo se občanů - voličů této země neptal, zda si to přejí či nikoli. K uskutečnění tohoto kroku bylo nezbytné zprivatizování obrovského státního majetku – jinými slovy přerozdělení „socialistického vlastnictví“ do soukromých rukou. Tento proces byl Vámi spuštěn bez alespoň základního právního rámce – v právním vakuu, před čímž jste byl z tuzemska i ze zahraničí důrazně varován. Marně. Tím se stalo, že místo toho, aby byla tato země transformována na prosperující tržní systém, byla bezprecedentním způsobem rozkradena. Váš slavný výrok „...musíme na chvíli zhasnout...“ již nechvalně vešel do dějin. Z této ledové sprchy se tento národ pracovitých, šikovných, vzdělaných lidí úplně nevzpamatoval dodnes.
Další vývoj byl už jen hořkým nápojem postupně přilévaným do poháru trpělivosti lidí této země, poháru, jehož naplnění příslovečnou poslední kapkou se nebezpečně přibližuje.
Tedy jen stručně, namátkou.
Váš další nechvalně slavný historický výrok „...peníze jsou až na prvním místě...“ v podstatě zlidověl podobně jako některé jiné zlidovělé věty a „hlášky“ z řady českých komediálních filmů. Avšak s tím fatálním rozdílem, že v případě Vašeho výroku se nejedná o žádnou veselohru, ale o hořkou tragedii Vaší doktríny neomezené všudypřítomné nadvlády peněz úplně nad vším. Výsledek jejího devastujícího demoralizujícího působení dnes pociťujeme na každém kroku úplně všichni. Za peníze lze pořídit absolutně všechno, včetně vysokoškolských titulů.
Rok 1992 – Vy a Vladimír Mečiar rozpouštíte společný československý stát založený v roce 1918 Tomášem Garrigue Masarykem. Dotaz směrem k oběma národům, zda to chtějí nebo nechtějí, již podruhé v krátké době zcela chybí. O pět let později u příležitosti 60. výročí úmrtí T.G.Masaryka přebíráte „Čestnou medaili T.G.Masaryka“. Je to podobná absurdita jako ocenění amerického prezidenta Obamy Nobelovou cenou za mír.
Následuje patnáctimilionový dar pro ODS (v té době za Vašeho předsednictví) od fiktivních dárců Lajose Bácse a Radjiva M. Sinhy. Ve skutečnosti jde o peníze od bývalého tenisty a majitele „zprivatizovaných“ Třineckých železáren Milana Šrejbra. Důvodem tohoto zastírání byl fakt, že sponzorskému daru předcházela půlmiliardová státní dotace na odstranění ekologických škod od vlády Václava Klause. Tento megaprůšvih – a to jsem to vyjádřil velmi slušně – vedl nakonec k pádu tehdy Vaší vlády a byl jen malým poodhalením obludného zákulisí polistopadového vývoje této země. Přijatelný, právně zakotvený způsob financování politických stran není v této zemi vyřešen dodnes. A tak díky takto nastavenému prostředí jsme se zákonitě nemohli dožít ničeho jiného, než toho, že jsme dnes obklopeni všudypřítomnou nezvladatelnou systémovou korupcí, která metastázuje skrz na skrz celou zemí od posledního úředníka na místním úřadě po nejvyšší patra politiky. Její zatím nejkřiklavější projev – případ Pavla Drobila, exministra a současného hlavního ideologa ODS s gescí boje proti korupci (!!!) – Vy osobně zadupáváte do země přímo v prostorách starobylého sídla Přemyslovců, na Pražském hradě.
Dostáváme se k čtyřletému (1997 – 2001) období opoziční smlouvy, která nebyla ničím jiným, než povolebním „sňatkem z rozumu“ mezi ODS (stále za Vašeho předsednictví) a ČSSD, a která nezpůsobila nic menšího, než že lidé v této zemi upadli definitivně do hluboké apatie, přestali věřit politikům – svým voleným zástupcům – jejich sliby, přestali věřit jejich proklamovaným čestným úmyslům. A hlavně – a to je nejžalostnější a současně alarmující a krajně nebezpečné – ztratili víru, že mohou cokoli jakkoli ovlivnit, změnit.
Pane prezidente,
následkem toho všeho – a mnohého, mnohého dalšího – se tato v historii již tolikrát těžce zkoušená země dostala do hlubokého morálního, etického, mravního marasmu, který ruku v ruce s dlouhodobě neřešenými kupícími se hospodářskými, ekonomickými a sociálními problémy strhává celou zemi do stále hlubšího úpadku, chaosu a rozkladu. Lidé, kteří před dvaadvaceti lety stáli na náměstích s jiskrou v očích upřených do lepší budoucnosti, dnes zjišťují, že nežijí v prosperující svobodné zemi, ale že žijí v ČEZku, v Kmotrostánu, v právní džungli, která je výsledkem masivního agresivního působení lobbyistické mašinerie a ve které už se přestávají orientovat i samotní právníci. Situace, kdy v této džungli občané čekají před českými soudy na spravedlnost celé roky a mnohdy se jí nedočkají vůbec, je již dávno za hranicí únosnosti. Stále více občanů má vlastní eventuálně zprostředkovanou zkušenost s proklamovanou, ve skutečnosti však neexistující rovností před zákonem a měření stejným metrem všem bez rozdílu.
Lidé vidí, že místo toho, aby jejich volení zástupci řádně spravovali tuto zemi – k ničemu jinému nedostali od občanů této země žádné pověření – se navzájem odposlouchávají, nahrávají a uplácejí. Lidé vidí, že žijí v zemi, kde po zuby ozbrojené komando těžkooděnců v kuklách může vtrhnou do budovy veřejnoprávní televize (kterou si občané platí ze svých peněz), odnést redaktorům veškerou techniku s jejich rozpracovanými reportážemi a resortně odpovědný politik zůstává nerušeně dál na svém místě.
Lidé zjišťují, že žijí v zemi, kde může celé roky řádit organizovaný zločinecký gang policistů (!), aniž by si toho po celou tu dobu kdokoli všiml.
Lidé vidí, že žijí v zemi, kde stát není schopen hospodařit s penězi vybranými od svých občanů tak, aby jim za tyto peníze poskytl odpovídající servis, kvůli čemuž si občané svůj stát platí. Lidé vidí, jak jejich peníze, které odevzdávají svému státu ve formě všech druhů daní, mizí v bezedných černých dírách bezbřehé korupce, vidí, jak jsou jejich peníze po miliardách vysávány stále nenasytnějšími chapadly zbrojařských, farmaceutických, developerských a dalších a dalších chobotnic. Lidé vidí, že jejich volení zástupci nejenže vůbec (natož účinně) nebojují s těmito nestvůrami a neusekávají jejich chapadla hned v zárodcích, ale naopak se velmi nezřídka sami stávají součástí tohoto pekelného soukolí. Lidé vidí, že jejich volení zástupci spravují tuto zemi tak „profesionálně“, že stát v prohraných mezinárodních i domácích arbitrážích a soudních sporech přichází o další miliardy korun.
V návaznosti na to lidé v této zemi vidí, že dvě třetiny z nich nedosáhnou na průměrnou mzdu (přičemž velkou problematičnost veličiny zvané „průměr“ ponechme v této chvíli stranou) a že stále více lidí se propadá na hranici i pod hranici chudoby.
Ve světle těchto skutečností rozesílání předvolebních složenek občanům s tím, že mají platit nějaké dluhy, nelze vnímat jinak, než jako vrcholný projev pohrdání občany této země.
Po dvaadvaceti letech lidé vidí, že žijí v zemi rozvrácené dlouhodobým (ne)vládnutím ze dne na den systémem pokus-omyl bez nejmenšího náznaku koncepčnosti, vize do budoucnosti. Vidí, jak je jejich země drancována a jak podléhají destrukci poslední zbytky toho, co ještě funguje.
Na tomto místě nemohu nezmínit slova Miroslava Kalouska, která před časem pronesl při setkání se studenty Vysoké školy ekonomické v Praze : „... Stát je tak bohatý, jak bohatí jsou jeho občané. Z pěti milionů nahých zadnic neuděláte bohatý stát. Z pěti milionů nahých zadnic uděláte maximálně jednu velkou nahou zadnici. ...“ To je v principu samozřejmě hluboká pravda, která by měla být vytesána na budovách všech úřadů a státních institucí v celé zemi. Je však nesmírně důležité podtrhnout a zdůraznit, že pan Kalousek hovořil o (neexistujících) bohatých občanech a pozapomněl zmínit se studentům o tenké vrstvě zbohatlých občanů (zbohatlíků), kteří zbohatli systémovou korupcí, drancováním a rozkrádáním. Tudy cesta ke státu bohatých občanů a tím potažmo bohatému státu nevede ani omylem! To, že současný ministr financí České republiky označil mírným obloukem tento stát za jednu velkou nahou zadnici, se jeví jako přímo symptomatické.
„Utěšování“ se, že v tom nejsme sami, že jinde jsou na tom ještě hůř, že krizí etiky a morálky a z ní pramenícím vším ostatním - krizí politické kultury (a nazvěme to pravým jménem – krizí politických systémů) a na nás všechny se valícími krizemi hospodářskými, ekonomickými, finančními - je zasažena nejen celá Evropa, ale celá současná euroatlantická civilizace, to je jen slabá náplast na to, kde naše země dnes je a kde mohla za posledních dvaadvacet let být. A přitom stačilo tak málo. Nekrást a být slušní.
Okřídlená věta „...tak jděte k volbám a změňte to...“ je jen cynickým výsměchem do očí těm, kteří k volbám stále ještě chodí s upřímnou a oddanou vírou, že tím něco opravdu ovlivní, změní. Stále většímu počtu lidí pomalu dochází, že i kdyby chodili k volbám každý měsíc, nezmění tím absolutně nic. Ani nemohou. Jednak nemají na výběr v podstatě téměř nic jiného než modrý podvod nebo oranžový podvod a po volbách je na ně vystrkována jedna velká modro oranžová či jinak barevná koaliční zadnice, a za druhé (což je ještě podstatnější) současný český zmrzačený volební systém (volební zákon) a nedostatečná Ústava žádnou změnu vůbec neumožňují. Jediné co umožňují, je zakonzervování současného stavu.
Lidé v této zemi znovu nevidí světlo na konci tunelu
Lidem začíná pomalu docházet, že tato česká verze mafiánského kapitalismu a tato česká verze zastupitelské pseudodemokracie, která se postupně stala zcela nefunkční a naprosto zdiskreditovanou, jsou nadále dlouhodobě neudržitelné. Lidem začíná pomalu docházet, že pravidelně se opakujícím víceméně mechanickým volebním úkonem se systémových změn, bez kterých se v jejich životech nic nezmění, nikdy nedočkají.
Pane prezidente,
zatím posledním vyvrcholením českého absurdního a bezkonkurenčně nejdražšího (politického) divadelního představení, které volení zástupci svým občanům za jejich peníze hrají, bylo vyjádření zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky pro oblast komunikace a kultury Petra Hájka, které 23.08.2011 poskytl českým médiím a ve kterém uvedl, že se svými právníky připravuje právní kroky proti ministrovi zahraničí ČR Karlu Schwarzenbergovi. Důvodem má být výrok pana ministra na adresu pana Hájka, že „...je prezidentův poskok...“. Pan Hájek to shledává z úst pana ministra jako nepřijatelné, protože „...chování ústavních činitelů je normotvorné...“.
Pane prezidente,
nemohu uvěřit tomu a smířit se s tím, že to, co jsem viděl – a se mnou miliony uživatelů internetu a diváků řady televizních stanic na celém světě – na videozáznamu z Vaší státní návštěvy v Chile, má být pro mne normotvorné a že by se to mělo stát standardem, normativem mého chování v mém běžném životě.
Proto jako občan České republiky
Vás vyzývám
začněte se chovat – řečeno Petrem Hájkem – normotvorně a tak jak jste na státní návštěvě v Chile před kamerami odcizil tamní státní ceremoniální pero, tak stejným způsobem před kamerami toto pero na chilské ambasádě v Praze s omluvou vraťte a následně abdikujte na úřad prezidenta České republiky.
Mezinárodní ostuda, kterou jste na Vaší státní zahraniční návštěvě všem svým spoluobčanům udělal, je neuvěřitelná. Stejně tak není možné akceptovat, aby se za stávajících okolností z Pražského hradu ozývalo kázání a poučování o normotvornosti chování ústavních činitelů a abyste - ve smyslu Hlavy třetí, Článku 63, odst. a) Ústavy - občany tohoto státu nadále kdekoli zastupoval a reprezentoval.
Pane prezidente,
s maximálně možnou vážností a maximálně možnou naléhavostí se na Vás ještě jednou obracím. Učiňte ten normotvorný a současně státotvorný krok a uvolněte tak cestu k dlouhé, pravděpodobně několik generací trvající, mravní obrodě a celkové obnově této země. Dříve či později se na tuto cestu budeme muset vydat. Tato cesta bude muset konečně směřovat ke společnosti, která bude uspořádána tak, aby se drtivá většina společně vytvořeného bohatství nekumulovala v rukou tenké vrstvy jakýchsi „nadlidí“ a ostatní se nepropadali do stále větší nouze, která bude uspořádána tak, že bude systémově znemožněno rozkrádání veřejných (= společných) peněz vybraných od všech občanů a určených na provoz státu, která bude uspořádána tak, aby se dokázala postarat o svoji bezpečnost, o své zestárlé, o své nemocné, o své trvale zdravotně postižené, o všeobecnou vysokou úroveň vzdělanosti a kulturnosti..., ke skutečně svobodné společnosti skutečně (nikoli pouze deklaratorně) svobodných lidí, kteří budou mít skutečnou reálnou - nikoli pouze deklarovanou - možnost ovlivňovat kvalitu svých životů, společnosti, která bude uspořádána tak, aby se mohla hrdě označit ve všech směrech za moderní otevřenou (nikoli rovnostářskou) svobodnou civilizovanou společnost 21.století. Minulý obskurní panoptikální šikanózní a v moha ohledech zločinný režim s názvem socialismus toho vůbec schopen nebyl. Není toho schopen ani tento současný politicko ekonomický systém, jehož jste Vy v této zemi posledních dvacet let centrálním exponentem, symbolem. Prokázal to už víc než dostatečně.
Chceme-li (a naši potomci) žít v alespoň trochu snesitelné budoucnosti – a vše nasvědčuje tomu, že ne příliš vzdálené -, musíme se neodkladně vydat jinou cestou, než tou, po které jsme šli dosud. Princip nekonečného růstu na konečné planetě s konečnými zdroji, na kterém je tato globální technická průmyslová civilizace založena, je zkázonosný přelud. A vůbec není jasné, jestli zbývá na nějaké hledání nějakých cest ještě nějaký čas. Snažit se o to ale určitě musíme. Nic jiného nedává žádný smysl. Co je však stále většímu počtu lidí naprosto jasné, že není možné, abychom byli dále vedeni těmi stejnými lidmi, kteří nás všechny úspěšně dovedli na pokraj zhroucení stávajících společenských, ekonomických, finančních systémů a na pokraj civilizačního sebezničení.
V Praze dne 12.09.2011
Jiří Moravčík
občan České republiky
Praha
jiri.moravcik@volny.cz
vvvvv