Zastihl jsem týdeník Svět v obrazech ještě ve velikánském formátu, černobílý a tištěný Neubertovým hlubotiskem.  Metodou, která i z obyčejného snímku dělala skvost, což mimochodem velmi pomohlo několika podprůměrným fotografům.  A byl jsem i účasten některým fotografickým zázrakům; tady je jeden z nich.

Do poloprázdné dopolední tramvaje nastoupila velmi dobře oblečená paní s neméně slušivě oblečenou asi čtyřletou dceruškou. Dívenku opatrně posadila na místo za sebou a na klín jí položila noviny. Malá slečna začala hned mamince před sebou předčítat.  Hodné dítě. Vzdor svému věku četla úžasně rychle, naprosto plynule, takže vzbudila pozornost cestujícího publika.

„Tak jak tu mou volební kampaň vlastně zahájíme, pane inženýre?“
„Už se stalo, pane doktore, už se stalo. Ale o tom později. Teď bychom si měli ujasnit základní fakta. Takže. Naše vlastní sociologické průzkumy ukazují, že veřejnost tvoří ze 70 procent pitomci. Zbývajících 30 procent jsou jakž takž uvažující lidé. Ti ale nerozhodují. Proto se musíme soustředit na těch 70 procent.“

Hned po válce se zrodil spolek nazvaný Svaz osvobozených politických vězňů. Tatínek, když se trochu vzpamatoval, se tam přihlásil, stejně jako pan farář z proboštského chrámu Narození Panny Marie, se kterým si tykal, oni si tam tykali všichni, a chodil k nám každý čtvrtek večer hrát s tatínkem a maminkou licitovaný mariáš. Za těchto okolností nezbylo, než abych se stal ministrantem.