Temné pozadí zápasu o Národní galerií: Jiří Fajt by měl ve vlastním zájmu raději mlčet
Jana Dědečková

Tento článek v úctě připisuji mgr. Aleně Hanákové, ministryni kultury České republiky, a jejímu ekonomickému náměstkovi ing. Martinu Sankotovi, Ph.D.

 

 

V neděli 16. června 2013, zareagoval Jiří Fajt v Parlamentních listech formálně na Milana Knížáka, (ZDE) ve skutečnosti však poprvé na informace, které v letech 2010 a 2011 vyšly najevo o způsobu, jímž hospodařil v Národní galerii v Praze v letech 1995-1998. Nebudu se vyjadřovat ke sporu mezi Milanem Knížákem a Jiřím Fajtem, protože mi to nepřísluší. Nicméně, pokud si pan Fajt přeje, aby detaily jeho skutečného počínání v oněch letech vycházely na povrch v ještě větším rozsahu než dosud, je to zcela jeho volba.

Je kuriózní, že se se Jiří Fajt ve svém textu hlásí k výběrovému řízení z jara 2010. Ano, komise tenkrát sice skutečně vybrala Jiřího Fajta, ale dva její členové odmítli podepsat závěrečný protokol s tím, že  hlasování bylo vzhledem k systému zmanipulováno. Zahraniční členové komise tehdy zřejmě všichni hlasovali pro Marka Pokorného a někteří z nich, jimž byl hlasovací systém nejasný, se dokonce dožadovali dalšího kola volby, neboť netušili, že to, co považovali za první kolo, bylo kolo jediné. Veškeré podrobnosti včetně obsáhlých odkazů ZDE. Brát za základ nového výběru generálního ředitele Národní galerie v Praze výsledky tohoto výběrové řízení, o jehož průběhu dva po sobě následující ministři kultury veřejně  vyjádřili vážné pochybnosti a které bylo nakonec pro procesní  chyby zrušeno, je v zásadě nesmyslné. Navíc, pokud bychom je brali vážně, pak bychom se museli ptát, kam zmizel Richard Drury, který tehdy obsadil druhé místo? 

Odkaz na výběrové řízení z roku 2010 je ovšem jen rituální záležitostí. Podstatné jsou skutečné výsledky hospodaření Národní galerie v Praze v letech 1995-1998 a způsob, jímž byla tehdy Národní galerie v Praze řízena. K obojímu je dokumentů víc než dost. Dejme však nejprve slovo Jiřímu Fajtovi: „Relevantní dokumenty Ministerstva financí ČR, které shrnují výsledky kontroly provedené za léta 1995 až 1998 jasně deklarují, že ve Sbírce starého umění, za níž jsem byl manažersky zodpovědný, nebyly zjištěny žádné zásadní nedostatky v hospodaření. V kontrolním protokolu jsou zmíněny dvě oblasti, které se hospodaření v mé sbírce dotýkaly. První z nich je nesprávné zaúčtování investičních prostředků do kolonky provozních nákladů a naopak, za což však plně zodpovídal centrální ekonomický útvar a nikoliv sbírkoví ředitelé. Druhým okruhem jsou nedostatky v oblasti zadávání veřejných zakázek, kde kontrola zjistila u jediné stavební zakázky disproporci mezi smluvní a očekávanou konečnou cenou ve výši 185.000,-Kč. Ta však vznikla nepřesným odhadem smluvního zádržného vázaného na odstranění kolaudačních nedostatků, jehož poslední část byla proplacena až po ukončení ministerské kontroly. Pohled na přesné sumy skutečně vyplacených peněz však dokazuje, že k napadenému navýšení ceny nedošlo.“

Stručná rekapitulace...

Buď má Jiří Fajt v ruce jiné doklady, které se z nějakých záhadných důvodů vyhnuly úřední archivaci, nebo neumí číst. Jiné vysvětlení je obtížně možné. Pro úplnost rekapituluji jen základní fakta. Už v roce 2010 byl publikován Dodatek č. 1 k závěrečnému protokolu o výsledku kontroly hospodaření Národní galerie v Praze s prostředky státního rozpočtu. Kontrolní komise na jaře 1999 mimo jiné konstatovala, že „NG uzavřela za období od 1. ledna 1995 do 30. října 1998 nejméně s 24 firmami smlouvy, jejichž celkové finanční závazky přesáhly zákonem č. 199/1994 Sb. stanovenou finanční částku 100.000,- Kč (případně 500.000 Kč) a to bez řádného výběrového řízení. Na podkladě uvedených smluv organizace uhradila celkem 27.134.645,- Kč.“ Celkové nedostatky se pak vyšplhaly do výše přes 615 milionů Kč. 

Onen publikovaný dodatek je však pouze třístránkovým shrnutím úprav, které byly provedeny na základě oponentury původního protokolu tehdejší generální ředitelkou Národní galerie v Praze Dagmar Šefčíkovou.  Závěry komise, uvedené na konci úplného původního osmadvacetistránkového protokolu, jsou mnohem výmluvnější. Na s. 27 protokolu Ministerstva financí ČR, č.j. 172/76 308/1998 (dále jen Protokol) kontroloři shrnuli hlavní nedostatky do následujících šesti bodů:

 

krácení základu daně z příjmů právnických osob

obcházení zákona o zadávání veřejných zakázek

nevrácení nevyčerpaných dotací zpět do státního rozpočtu

používání investičních prostředků na provozní výdaje

krácení účelově určeného příspěvku na provoz Veletržního paláce

neoprávněné pořizování investic z provozních prostředků

 

Výčet, obsažený v kapitole IV. Protokolu, nazvané Věcné a číselné shrnutí výsledků kontroly, je  obsáhlejší. Začíná na s. 24 a končí na s. 27 Protokolu a zahrnuje celkem 32 položek. Nalezneme tu položky, jako např.:

nevrácené nevyčerpané účelové investiční dotace roku 1995

neoprávněně použité investiční prostředky na stavební úpravy (za touto položkou se skrýval mj. byt v klášteře sv. Anežky České)

krácení účelově určeného příspěvku na provoz Veletržního paláce v letech 1996-1997

 

V uvedeném výběru jsou přitom obsaženy jenom ty položky, které se pohybují minimálně v milionech Kč. Zastavme se na okamžik u posledního zmiňovaného bodu mj. proto, že jako celek míří konkrétně a neoddiskutovatelně za Jiřím Fajtem jako za ředitelem Starých sbírek Národní galerie v Praze. Podle původního zjištění kontrolní skupiny z 9. března 1999 se jednalo o krácení tohoto příspěvku za dva roky ve výši 42,5 mil. Kč. Podle Dodatku č. 1 k Protokolu, přijatému po vypořádání připomínek Národní galerie v Praze dne 14. května 1999, se tato částka snížila na 21,6 mil. Kč. Vysvětlení najdeme v Dodatku č. 1. Dodatkem upravený text Protokolu říká: „V roce 1996 byl příspěvek na provoz VP ve výši 44 mil. Kč úpravou rozpočtu vyvázán a mohl být použit i ve prospěch jiných středisek. V roce 1997 však došlo ke krácení účelově určeného příspěvku na provoz VP o 21,6 mil. Kč. Tato částka byla vynaložena na výdaje jiných středisek NG.“  Částky, které jsou v Dodatku č. 1 vyjádřeny na haléře, jsem z praktických důvodů zaokrouhlila na stovky tisíc Kč, jinak je citace bez úprav. Veletržnímu paláci a Sbírce moderního a současného umění Národní galerie v Praze nepomohl ani protest tehdejšího vedení Veletržního paláce, ani „intervence p. poslance Dostála,“  jak konstatuje text Dodatku č. 1. 

Přeloženo do češtiny: v letech 1996 a 1997 si zejména Staré sbírky Národní galerie v Praze polepšily o 44 mil. Kč na úkor provozu Veletržního paláce, přičemž polovinu této částky Národní galerie v Praze dokázala alespoň formálně legalizovat, druhou polovinu již nikoliv. Peníze, o které přes protest tehdejšího poslance a pozdějšího ministra Pavla Dostála dokázal Jiří Fajt připravit Veletržní palác, pak použil dílem na přípravu stálé expozice v klášteře sv. Anežky České, dílem na pokrytí na tu dobu nevídaných nákladů své výstavy Magister Theodoricus, dvorní malíř císaře Karla IV.  Jen za neoprávněné použití těchto 21,6 mil. vyměřilo ministerstvo financí Národní galerii v Praze penále ve výši 7,9 mil. Kč. Celkově činil návrh na odvod do státního rozpočtu podle Dodatku č. 1, tedy po vypořádání připomínek nového vedení Národní galerie v Praze, neuvěřitelných  43,7 mil. Kč, tj. okolo 20 % jejího průměrného ročního rozpočtu, a celkové vyměřené penále dalších 24,6 mil. Kč. Podrobnosti ZDE. Mnohem zábavnější jsou ovšem dokumenty, svědčící o tom, jak zmíněné nedostatky vznikaly.

 

… a pohled do zákulisí Národní galerie v Praze v roce 1997

Jiří Fajt se brání tím, že byl manažersky odpovědný pouze za Sbírku starého umění Národní galerie v Praze. To není pravda. Dne 1. května 1995 jmenoval s účinností od téhož dne tehdejší generální ředitel Národní galerie v Praze Jiřího Fajta „statutárním zástupcem ředitele Národní galerie v Praze.“ Toto oprávnění potvrdil znovu např. dne 13. října 1997 dopisem tehdejšímu řediteli odboru ochrany movitého kulturního dědictví, muzeí a galerií Ministerstva kultury ČR Jiřímu Žalmanovi. Text dopisu č.j. ŘT 843/97 je velmi stručný a praví:  „Vážený pane řediteli, na základě Vašeho dopisu ze dne 3.10.1997 Vám sdělujeme, že statutárním zástupcem generálního ředitele Národní galerie v Praze je mgr. Jiří Fajt.“  Podepsán byl Jiří Zlatohlávek, generální ředitel téže instituce. Odpovědnost magistra Jiřího Fajta za hospodaření Národní galerie v Praze v letech 1995-1998 tedy značně přesahovala jeho působení jako ředitele Sbírek starého umění.

Zápisy z vedení Národní galerie v Praze, které tvořily součást podkladů pro práci kontrolní skupiny Ministerstva financí ČR, pak svědčí o tom, že řízení galerie tehdy připomínalo spíše potrhlou čajovou společnost z Alenčiných dobrodružství Lewise Carrolla, než řízení státní příspěvkové organizace. Je to místy velmi zajímavé čtení. Začněme dokumentem ze dne 27. března 1997, nazvaným „Mimořádná finanční opatření pro 2. čtvrtletí 1997“. Tehdejší ekonomický náměstek ing. František Šulc v něm píše: „Lze konstatovat, že situace ve zdrojích se stala kritickou. Jak vyplývá ze stavu účtů NG (…) běžný účet je prakticky na nule (stav k 19.3.1997 činí 690 tis. Kč) a rezervní fond byl vyčerpán nákupem díla 'Ukřižování'. Pokud by nedošlo ke zrušení výplat záloh zaměstnancům NG počínaje březnem, nastal by problém se zajištěním výplaty těchto záloh již koncem tohoto měsíce. (…) Za této situace jsem povinen realizovat nezbytná mimořádná opatření do 30.6.1997, která odvrátí finančně kalamitní stav.“ Jak vyplývá z dalšího textu, považoval ing. Šulc za optimální řešení „přechodnou centralizaci v oblasti nákladů s pevnými pravidly.“  Tomu se však zbytek managementu vehementně bránil. Zápis z grémia ředitele Národní galerie v Praze dne 29. dubna 1997:

 

„Ředitel Zlatohlávek shrnul hlavní připomínky k předávání ekonomických údajů z EÚ:

  • informace jsou opakovaně podávány nedostatečné.
  • tušíme, že účty se nevyvíjejí dobře, ale nevíme proč, čím je to dáno.
  •  příspěvek je přerozdělován, eventuelně poměrně krácen, ale podle špatného klíče.

Není možné rozdělovat podle vývoje prvních dvou či tří měsíců a nerespektovat schválený rozpočet. Závěr: buď byl špatně stanoven rozpočet, nebo nelze hospodařit podle středisek.

 Je-li špatný systém střediskového hospodaření, co je zapotřebí udělat pro to, aby střediskové hospodaření fungovalo? Buď centralizovaný systém, nebo naprostá delimitace středisek. Něco na půli cestě není možné. Možná by bylo třeba zajistit externí posudek celé této situace.“

Výše uvedená citace není parodie. Je to protokolární záznam skutečného jednání, jehož aktivním účastníkem byl i statutární zástupce generálního ředitele Národní galerie v Praze Jiří Fajt. Finanční situace Národní galerie v Praze se však vytrvale odmítala zlepšit sama od sebe. O půl druhého měsíce později, dne 17. června 1997, proto konstatuje zápis z grémia ředitele Národní galerie v Praze toto:

„Další gremia budou zahajována tím, že ing. Šulc předloží neproplacené faktury od 50 tis. výše, zde se bude rozhodovat, které zaplatíme prioritně.  Každý za středisko předloží objednávku nad 50 tis. a na gremiu se rozhodne, která objednávka se může pustit. Ředitel vyzývá ke kázni. Ing. Šulc má za úkol sepsat seznam pohledávek, které jsou nezaplacené. (…) Zítra ve 13:30 schůzka ve ŠP – ředitel, ing. Šulc, mgr. Fajt se sejdou nad objednávkami. Kdo má připraveny velké objednávky, ať zafaxuje do zítřka do sekretariátu ředitele.“

Citovaný zápis potvrzuje, že se Jiří Fajt v kritické situaci podílel na rozhodování o veškerých nákladech a objednávkách za celou Národní galerii v Praze jako jeden ze tří mužů, kteří za tento vývoj nesli odpovědnost. S určitostí lze z dokumentace vysledovat, že nepatřil mezi příznivce centrálního řízení ekonomiky Národní galerie v Praze, která jediná mohla fatální vývoj zastavit. Není proto divu, že už 2. července 1997 musela Národní galerie v Praze přijmout další ekonomická opatření, jimiž se znovu snažila zastavit šílenou spirálu, která ji vedla k platební neschopnosti. 

Navzdory doporučení ekonomického náměstka nakonec Národní galerie v Praze zavedla od července 1997 běžné účty jednotlivých středisek. Bylo zřízeno devět nových účtů, k nimž ke každému měly dispoziční právo hned tři osoby, jak vyplývá z dalšího zápisu ze 16. července 1997. Není divu, že se ekonomická situace Národní galerie v Praze nelepšila.

Veškeré citované dokumenty má Ministerstvo kultury České republiky k dispozici od jara 1999, protože tvořily přílohy několika kontrolních zpráv. Střediskové hospodaření zrušil prof. Milan Knížák, Dr.A. na popud svého ekonomického náměstka ing. Miroslava Tajče. V letech 1999 a 2000 pak zrušil celkem čtrnáct samostatných účtů, centralizoval hospodaření Národní galerie v Praze a postupně celou organizaci vrátil k vyrovnaným výsledkům hospodaření a ekonomické stabilitě. Nemohu samozřejmě posuzovat jeho výroky na adresu Jiřího Fajta, ale rozhodně musím mít pochopení pro jeho rozmrzelost z toho, že je ještě dnes někdo schopen vážně uvažovat o Fajtově nominaci do výběru budoucího ředitele Národní galerie v Praze. 

A jak je to s výstavou Europa Jagellonica?

S nominací Jiřího Fajta souvisí i další věc: finanční dopady loňské výstavy Europa Jagellonica v Kutné Hoře. Jiří Fajt opět odmítá jakoukoliv hmotnou odpovědnost, což činil a činí s oblibou. Píše: „Také v tomto případě se někdy spekuluje o tom, že jsem já, coby hlavní autor, nedodržel rozpočet. Nebudu se už vracet k postavení kurátora výstavy – jako takový jsem ani v tomto případě nepodepsal jedinou smlouvu! Samozřejmě tak činil statutární zástupce pořádající instituce, a to (až na pár výjimek) po vzájemné dohodě. Základní parametry této výstavy, tj. její koncepce a rozsah, včetně detailního položkového rozpočtu, byly dohodnuty a mezinárodními partnery písemně stvrzeny bezmála tři roky před zahájením kutnohorské výstavy v přílohách žádosti o finanční podporu Evropské unie. Minimální smluvní závazek české strany byl 18.000.000,- Kč, očekávané celkové náklady české části při daném rozsahu výstavy (ca. 400 exponátů na výstavní ploše 2.000 m²) se pohybovaly mezi 25 – 30.000.000,-Kč. Tolik výstava také nakonec stála.“

Jistě, Jiří Fajt nepodepsal jedinou smlouvu. Jiří Fajt jako obvykle za nic nemůže, všechno způsobili neodpovědní partneři a nespolehliví sponzoři: „Shoda neočekávatelných okolností (odstoupení takřka jistého sponzora tři měsíce před vernisáží; špatný odhad nákladovosti transportů uměleckých děl ze strany nositele evropského grantu – muzea v Postupimi; policejní zásah proti krajskému hejtmanovi D. Rathovi pět dní před vernisáží) však zásadním způsobem poznamenala rozpočet výstavy a narušila plynulost jejího financování. Za této situace jsem vyvinul ve snaze pořadateli pomoci maximální úsilí k získání mimořádné účelové podpory od Ministerstva financí, která v říjnu 2012 byla v požadované výši 10.000.000,-Kč poskytnuta. Jagellonská výstava tedy neskončila žádným dluhem, k čemuž v neposlední řadě přispěla i vysoká návštěvnost výstavy a z toho plynoucí příjmy ze vstupného.“

Jako u většiny Fajtových tvrzení si musíme pozvat na pomoc starou dobrou Saturninovu kancelář na uvádění románových příběhů na pravou míru. Nezpochybňuji, že Jiří Fajt celou věc skutečně nahlíží takto, ale – slušně řečeno – nepřesností je v jeho tvrzeních hned několik. V citovaném textu označuje výstavu Europa Jagellonica za „divácky nejúspěšnější výstavu roku 2012“. Kdyby dodal: „v Kutné Hoře,“ měl by patrně pravdu. Pokud ovšem míní Českou republiku, pak se hluboce mýlí. 

Divácky nejúspěšnější uměleckou výstavou roku 2012 v České republice byla nesporně expozice Národní galerie v Praze Jakub Schikaneder (1855 – 1924), která přilákala přes 73 tisíc návštěvníků (ZDE), připravená ještě v době, kdy v čele Národní galerie v Praze stál prof. Milan Knížák, Dr.A. Proti tomu výstavu Europa Jagellonica navštívilo také slušných 58 tisíc návštěvníků (ZDE), ovšem při výrazně vyšších nákladech. V tomto případě si je dovolím laicky odhadnout zhruba na trojnásobek toho, co Národní galerie v Praze investovala do výstavy Jakuba Schikanedera. Tak jako tak, rozdíl 15 tisíc návštěvníků ve prospěch Národní galerie v Praze je nepominutelný a měl by si ho všimnout dokonce i Jiří Fajt.

K financování výstavy Europa Jagellonica: samotné vyjádření Jiřího Fajta vyvolává ještě víc otázek, než dosud veřejně známá fakta. V první řadě: jestliže smluvní závazek české strany činil 18 mil. Kč, byl to jasný rozpočtový strop pro kurátora výstavy. Pak je třeba se ptát: proč byl překročen? Za druhé: jestliže tři měsíce před vernisáží nejen nebyla uzavřena smlouva se zamýšleným hlavním sponzorem, ale organizátoři výstavy dokonce věděli, že tuto smlouvu ani neuzavřou, proč tuto skutečnost nezohlednili při organizování samotné výstavy? Tři měsíce předem určitě mohli náklady ještě velmi efektivně ovlivnit. Za třetí: zkušený kurátor Jiří Fajt nevěděl, jaké jsou náklady na transport uměleckých děl a spoléhal se na odhad pracovníků německého regionálního muzea, které podobnou výstavu nikdy v minulosti nerealizovalo? Neuvěřitelné! V takovém případě ovšem  vyvstává další otázka: v jaké fázi příprav tuto disproporci pořadatelé výstavy v GASKu odhalili a jak na vzniklou situaci reagovali? Jaká učinili opatření, aby dopady tohoto špatného odhadu na dodržení rozpočtu výstavy eliminovali, nebo alespoň výrazně omezili?

Samostatnou kapitolu by si vyžádalo Fajtovo osobité pojetí slova „dluh“ a jeho chápání státní správy. Výstava Europa Jagellonica v Kutné Hoře skončila 30. září 2012. Jak vyplývá z publikovaných údajů, v té době po ní zůstávaly i při započtení veškerých výnosů nekryté pohledávky ve výši cca 10,3 mil. Kč. Obvykle se tomu mezi lidmi říká dluh. Teprve v říjnu 2012, tedy po skončení výstavy, podle Jiřího Fajta poskytlo Ministerstvo financí České republiky mimořádnou dotaci Středočeskému kraji ve výši 10 mil. Kč, aby tento dluh umořilo. Jenže ouha! Dne 26. listopadu 2012 schválila Rada Středočeského kraje svým usnesením č. 034-45/2012/RK rozpočtové opatření č. 410/06/2012, jímž zvýšila rozpočtovou kapitolu 06 (kultura) o rovných deset milionů korun z účelové dotace Ministerstva kultury České republiky. Nevěřím, že by si úředníci Středočeského kraje pletli ministerstva. Proto se logicky vynořuje další otázka: kdo nakonec zaplatil účet za rozpočtovou velkorysost Jiřího Fajta, tedy za akci, která původně měla vytvářet velkolepé pozadí pro volební kampaň Davida Ratha? Ministerstvo financí, nebo ministerstvo kultury? A proč vůbec šly tyto prostředky ze státního rozpočtu na dotaci akce Středočeského kraje, jejíž realizaci by ani kraj jindy než těsně před volbami do krajských zastupitelstev neumožnil?

Poslední otázka je víc než na místě. Na jaře 2012 totiž jako každý jiný rok proběhlo na ministerstvu kultury řádné grantové řízení na podporu výstavních projektů. Tohoto řízení se zúčastnil i GASK s projektem Europa Jagellonica. Grantová komise přidělila dotaci celkem čtrnácti projektům. Deset dalších výstavních doporučila tato komise k podpoře, pokud by se ministerstvu kultury podařilo získat dodatečné finanční prostředky (ZDE)

Projekt Europa Jagellonica skončil v tomto řízení hluboko v poli poražených, podle bodového ohodnocení třetí od konce. Hodnocení projektu komisí by muselo být minimálně jedenapůlkrát vyšší, aby stačilo alespoň na zařazení projektu  Europa Jagellonica do kategorie návrhů, jejichž dotace byla doporučena v případě získání dodatečných finančních prostředků. Mimochodem, zajímavé je, že v tomto dokumentu figuruje rozpočet projektu Europa Jagellonica ve výši 31,5 mil. Kč. Kdy tento rozpočet schválila Rada Středočeského kraje a čím měl být krytý? To je však otázka jenom na okraj. Nicméně: pokud přidělilo ministerstvo kultury na jeden jediný projekt tuto mimořádně vysokou dotaci, předběhlo tím nároky několika desítek žadatelů, kteří zůstali v poli poražených spolu s GASKem a deseti projektů, jejichž financování grantová komise výslovně doporučila. Proto se na závěr naskýtá několik otázek:

 

1) Kdo a kdy o dotaci ministerstvo kultury požádal?

2) Kdo a podle jakých kritérií o ní na ministerstvu kultury rozhodoval?

3) Z jaké části rozpočtové kapitoly ministerstva kultury byla tato dotace poskytnuta?

4) Proč byla tato dotace poskytnuta v příkrém rozporu s doporučením příslušné grantové komise?

5) V jaké celkové výši dotovalo ministerstvo kultury v roce 2012 výstavní projekty a jaký podíl z těchto dotací tvořila částka, kterou ministerstvo poskytlo Středočeskému kraji na umoření nekrytých závazků, které zůstaly po výstavě Europa Jagellonica?

 

Ministryně kultury Alena Hanáková opustí svůj úřad dne 30. června 2013. Ještě předtím by však měla odpovědět na výše uvedené otázky.  Pro paní ministryni možná deset milionů korun není mnoho, ale mě jako daňovou poplatnici velmi zajímá, jakým způsobem, za co a podle jakých pravidel byla tato z mého pohledu obrovská částka utracena.

Hodí se do dnešní civilizace

Hodí se do dnešní civilizace Těch, Co Spolu Mluví za veřejné peníze.

(tady už měli dávno konat)

Kam zmizel Uštvan?!

Kam zmizel Uštvan?!