Pravý břeh

Výměna agenta Alího Fajáda za pětici Čechů unesených v Libanonu pohněvalo našeho největšího spojence – Spojené státy americké. Ať již pohnutky byly jakékoliv, rozhodně to v současné době bude mít fatální dopad na postavení České republiky ve světě. Výtek může být celá řada, počínaje špatnou koordinací našich výzvědných složek, absencí nebo nedostatkem zadání z vládní strany, naivitou, nekompetentností či neschopností utajit kroky „tajných“ služeb. Nedokážu vše vyjmenovat. Čeho si však nelze nevšimnout je narušení geopolitického postavení České republiky.

Znovu na rozcestí

Současná situace v Evropě není jednoduchá. Stojíme na křižovatce, která je obdobná postavení Československa v roce 1945. Kam budeme patřit? Nelze si hrát na chytrou horákyni a snažit se vycházet dobře se Západem, s Východem představovaným nejen Ruskem, ale třeba i Čínou. Historie nás poučila, bohužel ne každého, že existence České republiky, potažmo Československa, a jejího demokratického vývoje byla a je závislá na našem vztahu ke Spojeným státům americkým. USA představovaly po roce 1945 záruku demokratického rozvoje ve světě (představuje ji dodnes) a hlavní sílu Severoatlantické aliance.

Podívejme se na postavení Československa mezi lety 1945 až 1948. Ve společnosti převládá názor, že tehdejší Československo bylo prodáno sovětskému Rusku již na Jaltské konferenci. Není tomu tak. Zde byly vytyčeny jen hrubé hranice styku armád Východu a Západu. Československo dle americké administrativy ještě na jaře roku 1946 patřilo do sféry zájmů Spojených států. Z Washingtonu do Prahy putovaly poválečné půjčky. Americká zahraniční politika začala být opatrná vůči Sovětskému svazu. Známý „dlouhý telegram“ rady americké ambasády v Moskvě Georga Kennana z 22. února 1946 odstartoval na dlouhou dobu směřování zahraniční politiky USA. Bylo zde konstatováno, že mírové soužití se stalinistickým Ruskem je nemožné. V následující doktríně patřilo v očích Ameriky Československo ke státům, které lze zachránit ze spárů bolševiků. Bohužel již na konci roku 1946 jsme sami svými činy a postoji se dostali až na samou periferii zájmu našeho nejsilnějšího západního spojence.

Jak jsme si podřízli větev

Stavět most mezi Východem a Západem se ukázalo jako nereálné. Výstižně to komentoval Jan Masaryk „v době míru je to prostor, kde je zácpa, a v době války je to první věc, která se zlikviduje.“ Zhoršené vztahy a náš ústup z pozice zájmu USA lze pozorovat již od podzimu 1946, kdy státní tajemník USA James F. Byrnes rozhodl o zrušení pomoci Československu. Příčinou byl náš devótní postoj k SSSR na mezinárodních jednáních a naopak velmi zdrženlivý až nepřátelský vztah k USA. Třináctého září bylo Československu zakázáno nakupovat americké vojenské přebytky a 16. října bylo zastaveno jednání o americké půjčce ve výši 50 miliónů dolarů. Důvodem také bylo, že nakoupené armádní přebytky byly dále distribuovány, bez vědomí americké strany, do komunistického Rumunska. Odmítnutí Marschallova plánu v roce 1947 již byla jen pověstná třešnička na dortu.

Co z toho vyplývá? S vědomím výrazného zjednodušení tedy žádná Jalta, žádné mocnosti, ale zvláště my sami jsme byli strůjci vlastního osudu. Obávám se, aby nás kroky současné vlády opět nezavedly na periferií zájmu USA a my se nestali snadnou kořistí Putinova Ruska, při dnes rodících se staronových geopolitických zónách.