Národní galerie: několik otázek pro ministra kultury Daniela Hermana
Jana Dědečková

Vztah ministra Daniela Hermana k podnikateli Luďku Sekyrovi je jistě přátelský. Soudím alespoň z toho, že pan ministr kultury byl hostem na oslavě jeho padesátých narozenin. To je samozřejmě věc vkusu a osobních preferencí pana ministra a nic mi do toho není. Ostatně, v závěru tohoto článku si dovolím navrhnout, jak může Ministerstvo kultury České republiky v souladu se zákonem i s veřejným zájmem panu Sekyrovi účinně pomoci. Kromě toho by splatilo dluh, který za sebou zanechali ministři kultury z doby před deseti nebo patnácti lety.

     Ministr Herman by se prosazením takového činu mohl právem pyšnit. Podotýkám rovnou, že to, co navrhuji, nemá žádnou souvislost s developerskými aktivitami pana Sekyry. Jsem však  přesvědčena, že by to bylo rozhodně lepší, prospěšnější a ve finále pro český stát mnohonásobně lacinější řešení, než pokoušet se dosadit exponenta zájmu developerů a soukromých galeristů do čela Národní galerie.

     Dlouhá historie aktivit designovaného ředitele Národní galerie v Praze doc. Jiřího Fajta  ukazuje, že by takový experiment mohl být velmi drahý. Ve chvíli, kdy by se stát vzdal ve prospěch soukromých subjektů některých nemovitostí v nejcennějších lokalitách v Praze, a mám tím na mysli například paláce Národní galerie na Hradčanském náměstí, mohou být způsobené škody prakticky nevratné. Proto je třeba se ptát, zda je pan ministr Herman o podstatných souvislostech svého personálního rozhodnutí náležitě informován.


Doc. Jiří Fajt je poněkud nesdílný, bude ministr Daniel Herman sdílnější?

     Hned dvakrát, poprvé 2. prosince 2013 (ZDE) a podruhé 20. února 2014 (ZDE) jsem veřejně položila designovanému řediteli Národní galerie v Praze doc. Jiřímu Fajtovi několik málo otázek. všechny byly konkrétní a věcně podložené. Všechny se týkaly profesní minulosti a závazků doc. Jiřího Fajta. Všechny měly jednu společnou vlastnost: člověk, který touží být ředitelem jedné z nejvýznamnějších kulturních institucí v této zemi, by vůbec neměl dopustit, aby existoval důvod mu podobné otázky klást. Ani na jednu z těchto otázek doc. Jiří Fajt nikdy neodpověděl.

     Připusťme, že prakticky od roku 2000 je pan doc. Jiří Fajt vzhledem k českému státu soukromou osobou. Není tedy povinen odpovídat na nepříjemné otázky. Pan ministr Daniel Herman však není soukromou osobou a na otázky novinářů by odpovídat měl. Když jsem tedy ani po více než třech měsících nedostala od pana doc. Jiřího Fajta žádnou odpověď, nezbývá mi, než se zeptat pana ministra:

1) Ví ministr kultury České republiky Daniel Herman, že pan doc. Jiří Fajt byl v letech 1995-1998 statutárním zástupcem generálního ředitele Národní galerie v Praze? Ví pan ministr, že tato epizoda, na níž se pan Jiří Fajt z titulu své tehdejší funkce významným způsobem podílel, skončila v roce 1999 tím, že ministerstvo financí vyměřilo  Národní galerii v Praze povinnost odvést zpět do státního rozpočtu neoprávněně užité prostředky ve výši 43,7 mil. Kč, tj. okolo 20 % jejího průměrného ročního rozpočtu, a vyměřené penále činilo dalších 24,6 mil. Kč? Podrobnosti včetně faksimile původních dokumentů lze nalézt např. ZDE.

2) Ví ministr kultury České republiky Daniel Herman, že pan Jiří Fajt byl hlavním kurátorem velkolepé výstava Karel IV. - císař z Boží milosti, Kultura a umění za vlády posledních Lucemburků, která se konala od 16. února do 21. května 2006 se v Obrazárně Pražského hradu? Ví pan ministr Daniel Herman, že celkové náklady, které Správa Pražského hradu na tuto výstavu vynaložila, dosáhly cca 71 milionů Kč a že po výstavě zbyl Správě Pražského hradu deficit ve výši cca 61 milionů Kč? Sám Jiří Fajt přitom fakturoval během přípravy výstavy Správě Pražského hradu celkem 1.982.496,- Kč, což činilo za období, na které byla jeho smlouva uzavřena, zhruba dvojnásobek tehdy obvyklé odměny vysoce kvalifikovaného kurátora.

3) Ví ministr kultury České republiky Daniel Herman, že pan Jiří Fajt byl hlavním kurátorem výstavy Europa Jagellonica, která se uskutečnila od 20. června do 30. září 2012 v Galerii Středočeského kraje (GASK) v Kutné Hoře pod patronací hejtmana Davida Ratha? Ví pan ministr, že původně schválený rozpočet této výstavy činil 5 mil. Kč, přičemž se počítalo s jeho zvýšením na 8 mil. Kč, a že výstava stála ve finále přes 30 mil. Kč? Ví pan ministr Herman, že nekryté závazky po této výstavě ve výši 10,3 mil. Kč uhradil stát v polovině října 2012, tj. dva týdny po skončení výstavy, prostřednictvím ministerstva kultury, tedy „jeho“ ministerstva, z rozpočtové kapitoly Všeobecná pokladní správa, tj. z prostředků, které obvykle slouží na pokrytí nenadálých výdajů spojených s živelními pohromami nebo státem prohranými soudními spory?

4) Ví ministr kultury České republiky Daniel Herman, že dosud, tj. do března 2014, nevyšel vědecký katalog výstavy Europa Jagellonica, slibovaný na tiskových konferencích už na jaře 2011, který měl, i když přihlédneme k možným technickým komplikacím při výrobě, vyjít nejpozději v červenci 2012? U podobného projektu je vědecký katalog základním výstupem, nezbytným standardem, který z výstavy činí odbornou záležitost. Jestliže ještě rok a půl po ukončení podobné výstavy není k dispozici její vědecký katalog, je to dokladem profesního selhání kurátora.

5) Ví ministr kultury České republiky Daniel Herman, že podle údajů Práva z 2. srpna 2013 je Jiří Fajt „od roku 2008 hlavním editorem devítisvazkového knižního projektu Handbuch zur Geschichte der Kunst in Ostmitteleuropa, který pod záštitou spolkového ministerstva vydává prestižní nakladatelství Deutscher Kunstverlag“? První tři svazky této edice měly vyjít v roce 2012, další v roce 2013. Dosud nevyšel ani jediný. Znamená to, že doc. Jiří Fajt má přinejmenším dvouletý skluz v plnění svých závazků vůči vydavateli této příručky.

     Z výše položených pěti otázek jedna každá zpochybňuje legitimitu jmenování doc. Jiřího Fajta generálním ředitelem Národní galerie v Praze. První tři by automaticky měly vyřadit z výběru každého uchazeče s podobným profesním životopisem. Další dvě pak ukazují, že není možné odvolávat se na výjimku z titulu odborné pověsti pana doc. Jiřího Fajta, neboť opakovaně neplní své badatelské, autorské a editorské závazky. Sečteno a podtrženo: z manažerského ani odborného hlediska nemá doc. Jiří Fajt v křesle generálního ředitele Národní galerie co pohledávat.

     Pokud ministr kultury Daniel Herman s výše uvedenými fakty není obeznámen, pak není kompetentní k výkonu své vládní funkce. Pokud tato fakta zná a jedná jim navzdory, pak má k podpoře pana doc. Jiřího Fajta důvody, s nimiž nechce a dost dobře ani nemůže seznámit veřejnost. Jinými slovy: v takovém je ochoten vyjít vstříc požadavkům lobistů bez ohledu na veřejný zájem. Bezobsažné žvásty pana ministra o Fajtových vizích a zahraničních zkušenostech, které vyslovil dne 5. března 2014, kdy pana docenta potvrdil ve funkci, do níž byl jmenován navzdory protestům odborné veřejnosti, nemohou žádným způsobem zakrýt skutečnost, že z hlediska standardních kritérií bylo Fajtovo jmenování i potvrzení ve funkci neobhajitelné. O co tedy jde ve skutečnosti?


Paláce a obrazy

     Jak se ukazuje v posledních týdnech, hra o Národní galerii je mnohem vážnější, než by se mohlo zdát. Nejde jen o to, kdo bude v jejím čele. Důležité je, aby Národní galerie plnila své základní poslání a aby nebyla připravena – a s ní celá Česká republika – o mimořádně cenné nemovitosti, které nyní užívá.  Národní galerie jistě potřebuje mnoho věcí, ale jedna mezi nimi opravdu není: nová budova.

     Národní galerie má díky minimálně padesátileté tradici to štěstí, že využívá k výstavním účelům vynikající historické stavby, situované v nejlepších lokalitách, které si lze v Praze představit. Jsem přesvědčena, že je v budoucnu může využívat efektivněji než dosud, ale rozhodně jsou pro její účely nejen dostačující, ale v daných podmínkách také optimální. Je to šťastná a zdařilá symbióza různých aspektů veřejného zájmu při péči o národní kulturní dědictví. Historicky cenné budovy jsou díky ní citlivě odborně spravované, jsou přístupné veřejnosti a ještě významným způsobem pozitivně ovlivňují hospodaření celé instituce. Jenom výpadek příjmů Národní galerie by v případě jejího přestěhování do novostavby mimo centrum činil desítky milionů Kč ročně.

     Z výše uvedených důvodů jsem v skrytu duše doufala, že po mých posledních článcích (ZDE a ZDE)  se ozve někdo z ministerstva kultury a řekne: celé je to jeden velký nesmysl, o něčem podobném nikdo ani neuvažuje. Místo toho jsem se dostala k podrobnostem a konkrétním jménům i k nástinu postupu, jímž by případná výměna tří paláců na Hradčanském náměstí za parcelu někde na Rohanském ostrově nebo na Smíchově mohla proběhnout. Znepokojivé jsou v tomto směru i personální změny, k nimž na ministerstvu kultury došlo počátkem března t.r. právě v sekci, která má na starosti financování a investice státních příspěvkových organizací v působnosti rezortu.

     K detailům se ještě vrátím. Předem upozorním na místo, které během podobného převodu nemovitostí vyžaduje souhlas celé vlády, aby bylo jasné, že odpovědnost za tento akt by ve finále nenesl odpovědnost jenom ministr kultury. Výchozí podmínkou je ovšem povolný generální ředitel příslušné instituce. Současná právní úprava ministru kultury umožňuje dosadit do čela kterékoliv příspěvkové organizace takřka kohokoliv. Záleží tedy jenom na tom, jaká je míra lhostejnosti odborné veřejnosti. Na příkladu Národní divadla jsme nedávno viděli, že odborná veřejnost není bezmocná, a to nikdo ani nepřišel s osvěžujícím nápadem, že by snad mohla být historická budova Národního divadla (nebo třeba Stavovské divadlo) vyměněna za novostavbu někde na Maninách.

     V této chvíli začíná ministerstvo kultury alespoň podle svého veřejného slibu připravovat zákon o veřejnoprávních institucích v kultuře. Doufejme, že tento zákon nebo soubor zákonů přinese zásadní změnu: volené správní rady a transparentní způsob rozhodování o budoucnosti těchto organizací. V této chvíli by tedy měl ministr kultury, pokud to s tímto zákonem myslí vážně, veřejně deklarovat, že do jeho přijetí, respektive do doby, než nabude účinnosti, neodejme ministerstvo Národní galerii žádné nemovitosti, které dnes užívá jako stálé expozice a výstavní prostory. Jinak se nevyhne podezření, že jedná mnohem spíše podle pokynů stranických sponzorů KDU-ČSL, než ve veřejném zájmu.


Jak pomoci sponzorovi v souladu se zákonem a dobrými mravy

     Současná situace je víceméně náhodou příhodná k tomu, aby ministerstvo kultury přece pomohlo  významnému sponzorovi KDU-ČSL, aniž by se zpronevěřilo veřejnému zájmu. Česká republika kdysi odpovídajícím způsobem nevyplatila dědice legendárního ředitele Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění a osvíceného sběratele moderního umění, dr. Vincence Kramáře, jednoho ze zakladatelů dnešní Národní galerie. Tak se stalo, že se v majetku firem, na jejichž rozhodování má vliv Luděk Sekyra, ocitl vzácný Picassův obraz Sedící dívka z roku 1909.

     V lednu 2011 došlo k pokusu o nelegální vývoz této kulturní památky, která je na území České republiky již déle než století a která měla bezprostřední vliv na vývoj českého moderního umění. Možná nastal právě nyní ten správný čas, aby stát nabídl majiteli, že tento obraz vykoupí. Je to dílo, které nepochybně patří do českých veřejných sbírek, přesně řečeno do Národní galerie. Veřejný zájem je tu zjevný, což nepochybně potvrdí každá svéprávná státní nákupní komise. Obraz prodali dědicové Vincence Kramáře nynějšímu majiteli někdy počátkem předchozího desetiletí za cenu tenkrát přiměřenou. Za tu dobu mohla tato cena stoupnout zhruba na dvojnásobek.

     Kolem roku 2000 selhal stát, který měl tehdy obraz vykoupit. Neučinil to. Pokud by dnes ministerstvo kultury s požehnáním a podporou ministerstva financí obraz vykoupilo přibližně za dvojnásobek tehdejší ceny – a rozhodování o ceně by mělo zůstat na odbornících – nepochybně by tím prospělo jak majiteli, který by náležitě zhodnotil svou někdejší investici, tak Národní galerii, která by získala vynikající exponát. Půvab  spočívá v tom, že by takový čin byl nesporně ve veřejném zájmu a zároveň by vymanil KDU-ČSL z jakýchkoliv morálních závazků vůči jejímu sponzorovi. Výše jeho zisku, v tomto případě zcela oprávněného, by totiž určitě mnohonásobně převýšila objem sponzorských darů, které této straně věnoval. Bylo by to čisté, legální a chvályhodné a nebylo by třeba, aby se ministr kultury vystavoval nejrůznějším podezřením z toho, že upřednostňuje požadavky sponzorů před veřejným zájmem. Tématu se budu věnovat i nadále.