Výběrové řízení na generálního ředitele Národní galerie: tajemství čtvrté obálky - Besserova divoká karta?
Jana Dědečková

     Dostala jsem zvláštní e-mail, který se týkal mého posledního článku o výběrovém řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze (ZDE). „Tentokrát jste s tím konkurzem na ředitele NG vedle oba, nejen Jiří David, ale i vy, paní Dědečková,“ napsal mi čtenář, který se podepisuje Josef Klanec a na stejné jméno má  i schránku elektronické pošty. Jenže Josef Klanec je, jak jsem se ujistila, pouze literární postava z jedné starší české detektivky. Na mou výzvu, aby mi sdělil svou skutečnou identitu (ve svých článcích vycházím zásadně pouze z informací od osob, jejichž totožnost  si mohu ověřit), žádným způsobem nereagoval. Patrně počítal s tím, že jeho dopis zařadím mezi dokumenty a zveřejním ho jako celek. To neudělám z jednoho důvodu: obsahuje určité stylistické zvláštnosti, které by mohly vést k identifikaci pisatele – nebo spíš mají podle mého soudu vést k identitě osoby, která ve skutečnosti nemá s autorstvím tohoto textu nic společného. Nehodlám žádným způsobem přispívat k vyřizování účtů na ministerstvu kultury a proto text jako celek nezveřejním. Na druhou stranu obsahuje tolik konkrétních údajů, které bohužel přesně korespondují s informacemi z jiných a věrohodnějších zdrojů, že jeho obsah nemohu přejít bez povšimnutí.

    „Josef Klanec“ tvrdí, že si na sklonku loňského roku pozval ministra Jiřího Bessera jeden z nejznámějších a nejúspěšnějších českých manažerů polostátních podniků. Navrhl prý panu ministrovi skvělého kandidáta na budoucího generálního ředitele Národní galerie. Dodal údajně, že v případě jmenování tohoto kandidáta by podnik, který řídí, ještě podstatně zvýšil objem peněz, jimiž přispívá na akviziční a výstavní činnost Národní galerie. Ministr snad původně uvažoval dokonce o tom, že takto doporučeného člověka jmenuje bez výběrového řízení, ale narazil na odporu u strany TOP 09, která ho do vlády vyslala, i u koaličních partnerů. Ten ideální kandidát se totiž jmenoval Jan Třeštík a byl znám jako oblíbenec Davida Ratha. To bylo ještě před aférou s Picassem (ZDE), která Třeštíka pro jakýkoliv podobný post přinejmenším v civilizované zemi navždy diskvalifikuje.

     Ministr Besser však podle „Josefa Klance“ nepřestal uvažovat o Třeštíkovi a doufat, že se na celý skandál rychle zapomene. Proto nechal vypsat výběrové s naprosto nedostatečnými kvalifikačními podmínkami, které může splnit prakticky každý absolvent vysoké školy v České republice bez jakýchkoliv odborných předpokladů, bez odpovídající praxe a nezbytného renomé na mezinárodní úrovni. Právě okolnosti vypsání konkurzu vedly některé špičkové odborníky, např. Milenu Bartlovou či Víta Vlnase, k tomu, aby se této frašky odmítli zúčastnit.

     Zdánlivě tedy zůstali – alespoň podle mínění Jiřího Davida (ZDE) - ve hře pouze tři relevantní kandidáti: Jiří Fajt, Marek Pokorný a Vladimír Rösel. „Josef Klanec“ však míní, že alespoň pro Besserův plán A je rozhodující právě čtvrtá obálka. Údajně to měla být „ministrova divoká karta,“  formálně podaná přihláška, kterou by bylo ve vhodné chvíli možné nahradit obálkou s přihláškou skutečně vhodného uchazeče, který se mohl objevit dodatečně, po uzávěrce přihlášek výběrového řízení. Ministr má však prý také plán B, který počítá s tím, že Třeštík, který prý byl jedním z horkých uchazečů na realizaci plánu se čtvrtou obálkou, bude i době výběrového řízení kvůli trestnímu stíhání absolutně neprůchodný a jiný vhodný uchazeč nebude na obzoru. V takovém případě má prý ministr v úmyslu jmenovat nejpoddajnějšího a nejsnáze ministerstvem ovlivnitelného uchazeče ze tří výše jmenovaných. Toto kritérium podle „Josefa Klance“ nejlépe splňuje Jiří Fajt, jehož materiály prý nyní ministerští úředníci pilně studují.

     Musím předeslat, že jde o spekulace, jejichž oprávněnost si netroufám posuzovat jinak, než na základě veřejně dostupných informací – až na jednu výjimku, kterou ještě zmíním a která by mohla tvrzení „Josefa Klance“ podpořit. Nejprve fakta:

  •     V září 2010 nechal ministr Jiří Besser s velkou publicitou ustavit Komisi pro otázky galerií zřizovaných ministerstvem kultury, které dal do vínku poslání definovat podmínky nového výběrového řízení na generálního ředitele Národní galerie. Stojí znovu za připomenutí slova náměstkyně ministra Anny Matouškové z 24. září 2010: „Celý postup prací směřujeme tak, aby šlo o tvůrčí činnost, což nebylo při ustavování podobných komisí v minulosti zvykem, a abychom skutečně mohli dát zájemcům o post ředitele NG dopředu jasný signál. Tady máte zadání od ministerstva kultury podpořené řadou odborníků, přidejte k tomu svá řešení a my vám zaručujeme podporu a stabilitu.“ Tato komise se však 21. února 2011 výslovně distancovala od výběrového řízení, vypsaného ministerstvem o deset dní dříve, protože způsob jeho vypsání byl v přímém protikladu k jejím doporučením a požadavkům. Ostatně soudím, že v určitém směru dala komise tímto svým rozhodnutím seriózním zájemcům o post ředitele Národní galerie skutečně výmluvný signál... Proč ministr místo transparentního výběrového řízení, jehož parametry mu komise doporučila, zvolil tuto cestu?
  •     Uzávěrka přihlášek do výběrového řízení byla stanovena na 11. března 2011. Do dnešního dne však nedošlo k tomu, co je v podobných řízeních obvyklé – k otevření obálek a formální kontrole správnosti a úplnosti dokumentace v ní obsažené. Tento úkon přitom nevyžaduje účast oné „tajné“ výběrové komise, neboť na posouzení toho, zda přihlášky do výběrového řízení splňují předepsané formální náležitosti, stačí dva nebo tři úředníci a možná notář. Zpravidla se toto ověření u podobných výběrových řízení uskutečňuje do jednoho týdne po uzávěrce, a ani v loňském výběrovém řízení na generálního ředitele Národní galerie, vypsaném ministrem Václavem Riedlbauchem, tomu nebylo jinak. Všichni uchazeči navíc tentokrát museli přistoupit na podmínku, že jejich koncepce bude zveřejněna. Těžko by tedy mohli protestovat proti zveřejnění své účasti ve výběrovém řízení. Proč tedy ministerstvo kultury v přiměřené lhůtě, řekněme do jednoho týdne, nezkontrolovalo formální náležitosti přihlášek a nezveřejnilo jména účastníků, kteří je splnili?
  •     A jako třetí bod jednu informaci, která – pokud vím – dosud zveřejněna nebyla. Ve čtvrtek 20. května 2010 odeslala Národní galerie v Praze na přímý pokyn ředitele Odboru ochrany movitého kulturního dědictví, muzeí a galerií Tomáše Wiesnera ministerstvu kultury opakovaně urgovanou podrobnou zprávu o působení Jiřího Fajta ve funkci zástupce generálního ředitele Národní galerie v Praze v letech 1995-1998, doloženou také bohatou dokumentací. Podle mých informací obsahuje tato zpráva vedle dokumentů, jejichž faksimile loni na jaře přinesly Britské listy a další podrobnosti k nim Virtually, také řadu dosud nepublikovaných nestandardních kroků, jichž se tehdejší vedení Národní galerie za aktivní účasti Jiřího Fajta dopouštělo a které vyústily v katastrofální finanční situaci Národní galerie v letech 1998-1999. Pohledávky z tohoto období splácela Národní galerie až do roku 2005. Je pochopitelné, že tento materiál nemohl být v úplnosti zveřejněn, ale bylo by dobré, kdyby ministerstvo alespoň veřejně informovalo o jeho existenci a zveřejnilo závěry, které z něho vyplývají. To se však nikdy nestalo.


     Souběh spekulací „Josefa Klance“ s ověřitelnými fakty je bohužel až příliš velký. Údajný plán B v tomto směru dává také smysl. Takový ředitel, kterého může ministr kdykoliv odvolat, a prokázat legitimitu svého kroku „skutečnostmi, které dosud nebyly známé,“ je pro ministerstvo k nezaplacení. Jak rychle přitom umí v případě odvolání některého ředitele příspěvkové organizace ministerstvo kultury publikovat na dotyčného kompromitující materiály, o tom by mohl vyprávět například Horymír Kubíček, jehož faktury zdobily stránky denního tisku jen několik dnů poté, co ho ministr Besser odvolal z funkce ředitele Národního technického muzea. V případě Jiřího Fajta by ministerstvo mělo potřebné dokumenty hned po ruce.

    Zajímavější však bude, zůstal-li aktuální „plán A“. Dozvíme se to brzy. V pondělí 11. dubna 2011 se konečně sejde slavná tajná výběrová komise, která odhalí tajemství čtvrté obálky. To bude okamžik, který prozradí, zda už se našel vhodný uchazeč pro plán A, nebo zda je načase přistoupit k náhradnímu řešení. Neprozrazuji ostatně žádné tajemství, mezi galeristy a muzejníky, podobně jako mezi novináři jde o všeobecně sdílené přesvědčení. Například Marek Gregor, který loni tak pilně pracoval na budování mediálního obrazu „profesora umění“  Jiřího Fajta, si v posledním Reflexu 14/2011 ze 7. dubna v sloupku „Kdo bude nový Knížák?“ naříká nad nedostatkem veřejné diskuse „o vedení tak důležité instituce“.  Gregor přitom vyslovuje obavu, zda pro kandidáta, jehož přihláška se nyní ukrývá ve čtvrté obálce (ale nemusela v ní být už v březnu) není už náhodou připraven jmenovací dekret. V pondělí budeme chytřejší, ale jedno můžu bezpečně prohlásit už nyní: to loňské zmanipulované výběrové řízení pod taktovkou Václava Riedlbaucha bylo křišťálově čisté a dokonale transparentní proti frašce, která se na ministerstvu kultury při stejné příležitosti odehrává letos. K tématu se nepochybně vrátím.

Lépe bych to nevyjádřil.

Lépe bych to nevyjádřil.

Uložit

Uložit