(Marek 16,9-11)

Všichni čtyři evangelisté končí své spisy zprávou o Ježíšově vzkříšení. Zbožnou duši ovšem mate, že každý z nich líčí tuto událost trochu jinak. Nejvíce při zemi se drží Marek. V jeho podání ženám dosvědčuje Ježíšovo vzkříšení mládenec v bílém rouchu. Evangelista Matouš už situuje do této role anděla. A když ženy od otevřeného hrobu běží domů, setkají se se Vzkříšeným tváří v tvář. Lukáš jde ještě dál. U něj se stávají tlumočníky velikonočního evangelia dva muži v zářícím rouchu. Potom se Vzkříšený ukáže dvěma učedníkům jdoucím do Emauz, Šimonovi a všem Jedenácti. (Jidáš je v tu dobu už po smrti, proto v počtu chybí.) Janovu verzi zahajují dva andělé. Pak evangelista obšírně líčí zjevení Marii z Magdaly a trojí zjevení  učednickému kruhu.

    Čím je evangelium mladší, tím jsou jeho zprávy o Ježíšově vzkříšení barvitější. To má samozřejmě svoji logiku. V nejstarší době se se zvěstí o Ježíšovu vzkříšení nesnadno srovnávali i jeho nejbližší. Evangelista Marek to konec konců nijak nezastírá. Píše, že když Marie z Magdaly Ježíšovým učedníkům řekla, že jejich Mistr žije a že se jí ukázal, nevěřili jí. Postupně se však z původně niterné existenciální zkušenosti stalo základní jednotící vyznání rodící se církve. K tomu být křesťanem nestačilo pokládat Ježíše za sympaťáka. Křesťana charakterizuje přesvědčení, že Ježíšova mise v tomto světě neskončila fiaskem, ale navzdory jeho smrti na kříži je misí úspěšnou. Toto přesvědčení má v sobě obrovský a pro lidský život konstruktivní náboj.

    Evangelista Marek líčí Ježíšovo vzkříšení opravdu minimalisticky. I ta pasáž, která pojednává o Ježíšovu zjevení Marii z Magdaly, je až v dodatku, který nejstarší rukopisy jeho evangelia neobsahují. Ty končí pochmurně. Tři ženy, které se prvního dne po sobotě vydají pomazat Ježíšovo tělo, jsou otevřeným hrobem a mládencem zvěstujícím jim Ježíšovo vzkříšení tak vyvedeny z míry, že od hrobu utečou a nikomu nic neřeknou. Marie z Magdaly je jednou z této trojice. Pak se však její úděs změní v úžas. A ten strach zahání a ústa otevírá. Její proměna měla samozřejmě svůj důvod. Evangelista nám ho ve svém dodatku prozrazuje: Ježíš se jí zjevil! Tohle Marii vrací ztracenou rovnováhu a vede k tomu, že se svou čerstvou existenciální zkušenost vydá sdělit Ježíšovým učedníkům.

    Ti truchlí a pláčí. Mariino sdělení však přesto odmítnou. To je pro nás lidi typické. Jsme v úzkých, ale pomoc odmítáme: Nemůže žít, byl přece ukřižován, umřel a byl pohřben! Ani jeden z evangelistů tato fakta nepopírá. Všechno se to podle nich skutečně stalo. Ale pak Ježíš vstal. Evangelisté neřeší technologie a procesy, které to umožnily. Oni dotvrzují skutečnost Ježíšova vzkříšení jako takovou. Jeden to činí decentně, druhý rozmáchle. Ve své různosti však všichni čtyři dosvědčují totéž: Bůh prvního dne po sobotě napravuje, co jsme my lidé na Velký pátek pokazili. Svatého, kterého jsme přibili na kříž, rehabilituje a vrací tak světu dobrý řád. Ježíšovo vzkříšení svět opět činí místem naděje a člověk díky tomu znovu dostává chuť v něm žít.

Emanuel Vejnar, evangelický farář