Existuje jedna jistota: pokud se v budoucnu rozhodneme, že Česká televize a Český rozhlas budou financovány ze státního rozpočtu, všechny peníze určené těmto veřejnoprávním institucím skutečně skončí na Kavčích horách, respektive na Vinohradské třídě.

Dnes, kdy hlavním a nejdůležitějším zdrojem jejich financování jsou tzv. koncesionářské poplatky, to tak zdaleka není. Nemalá část finančních prostředků vygenerovaných z televizních a rozhlasových poplatků končí někde úplně jinde než v televizi a rozhlase.

Milovníci tzv. koncesionářských poplatků se dopouštějí jedné fatální chyby, možná by se přímo dalo napsat podvodu. Tvrdí totiž, že změně financování veřejnoprávních médií, tedy zrušení televizních a rozhlasových poplatků a jejich nahrazení financováním České televize a Českého rozhlasu ze státního rozpočtu, musí předcházet diskuse o obsahu veřejné služby. Prý abychom přesně věděli, jaké je zadání, respektive co a v jakém rozsahu se má ze státního rozpočtu, to znamená z našich daní, platit.

Dennodenně jsme zaplavováni nějakými průzkumy veřejného mínění. Za normálních okolností by měly zobrazovat, co si lidé skutečně myslí. Ale je tomu opravdu tak? Neslouží agentury pro výzkum veřejného mínění – a zvláště pak některé z nich – spíše k formování veřejného mínění? Je napřed realita a za ní teprve následuje její statistický obraz, nebo je to naopak, že nejdříve je pokřivená "statistika" a realita teprve následně dohání cinknutý "průzkum"

V souvislosti s mým seriálem článků o zrušení tzv. koncesionářských poplatků mi chodí zajímavé e-maily. Jeden čtenář se na stávající legislativní úpravu televizních a rozhlasových poplatků dívá z úplně jiného právního pohledu, než je ten dnešní, všeobecně akceptovaný. Myslím, že jeho vývody jsou natolik zajímavé, že stojí za to nenechat si je jenom pro sebe.