Není to drahé, je to drahoušek: Europa Jagellonica ve světle čísel
Jana Dědečková

     Dne 26. listopadu 2012 schválila Rada Středočeského kraje svým usnesením č. 034-45/2012/RK rozpočtové opatření č. 410/06/2012, jímž zvýšila rozpočtovou kapitolu 06 (kultura) o rovných deset milionů korun z účelové dotace Ministerstva kultury České republiky. O účelu této dotace není v příslušném usnesení ani slovo. Také ministerstvo kultury se jejím přidělením na svých stránkách nechlubí. Příčina je jednoduchá: dotace byla určena na pokrytí nekrytých závazků, které Galerii Středočeského kraje, známější poslední dobou jako GASK, zůstaly po výstavě Europa Jagellonica. A proč se ministerstvo nepochválilo, že podpořilo tento výjimečný projekt? Inu proto, že dotaci tohoto výstavního projektu na jaře téhož roku samo zamítlo, a to ve dnech 15. a 21. února 2012 v řádném grantovém řízení.

Deset milionů sem, deset tam...

     O neúspěchu žádosti autorů výstavy o grant ministerstva kultury informovala už 16. března 2012 vcelku nezaujatě Irena Brandejská v článku GASK na výstavu o Jagelloncích od ministerstva kultury dotaci nezískal (ZDE) Grantová komise tehdy rozhodla uváženě a na základě jasných kritérií. Ostatně, GASK žádal na projekt 15,3 mil. Kč a grantová komise měla pro celou Českou republiku k dispozici pouze 15 mil. Kč. Navíc žádosti o grant procházely bodovým hodnocením, přičemž ty, které dotaci získaly, musely dosáhnout alespoň tří bodů. Projekt Europa Jagellonica  získal jeden bod (tabulka ZDE) a nedostal se ani do té kategorie projektů, kterou by grantová komise doporučila k podpoře, kdyby měla k dispozici vyšší rozpočet. Přesto ministerstvo kultury na tento projekt mimo jakoukoliv soutěž a bez jakékoliv publicity či veřejného zdůvodnění dodatečně vyčlenilo částku rovnající se dvěma třetinám všech prostředků, které na  výstavní projekty v roce 2012 přidělilo v rámci grantového řízení na podporu výstavních projektů. 

 

     Paradoxně se zdá, že z toho daňoví poplatníci vyvázli ještě celkem lacino. O tom, že rozpočet projektu bude hodně dobrodružný, se vědělo již dlouho předem. Stojí za připomenutí, že původně schválený rozpočet výstavy činil pět milionů Kč a neoficiálně se počítalo s jeho navýšením na osm. K zděšení radních Středočeského kraje však autor výstavy Jiří Fajt prohlásil na dvou tiskových konferencích počátkem května 2011, že projekt bude stát pětadvacet milionů Kč. Psala jsem o tom podrobně již 12. května 2011 (ZDE).  Závěrečný účet však zřejmě výrazně přesáhl i těch nikdy nikým neschválených pětadvacet milionů. O příčinách se rozhovořila ředitelka GASKu Jana Šorfová pro středočeské vydání MF DNES z 29. října 2012. Článek Markéty Zikmundové Jagellonci se prodražili, dluh „zalepí“ dotace  bohužel není na webu volně dostupný, ale za citování rozhodně stojí. Podle údajů v tomto článku uvedených nakonec činil schválený rozpočet výstavy osmnáct milionů a skutečný se vyšplhal ke třiceti milionům Kč. Markéta Zikmundová píše: „Náklady narostly proto, že Šorfová 'neuhlídala' autora výstavy Jiřího Fajta. Přivezl daleko víc děl, než podle smlouvy měl. 'Měl vystavit 180 kusů, nabízel ale víc. Seškrtala jsem seznam na 250, ale on propašoval další, takže jsme měli na výstavě nakonec 350 kusů,' vysvětlila Šorfová.“

 

     Na základě informací, které jsem získala dávno před zahájením výstavy, se na rozdíl od Markéty Zikmundové domnívám, že se ředitelka GASKU Jana Šorfová chovala velmi odpovědně a přinejmenším při kontrole plnění rozpočtu odvedla maximum. Navzdory překročení schváleného rozpočtu ještě dokázala minimalizovat její finanční schodek, neboť v jiných institucích po sobě Jiří Fajt dokázal zanechat podstatně větší finanční deficit. Navíc to byla ona, kdo po celou dobu nesl odpovědnost za výpůjčky, za plnění rozpočtu i za propagaci a marketing celého projektu, které se nemalou měrou podílely na jeho vysoké návštěvnosti.

 

     Jo ovšem bizarní, když ministerstvo kultury štědře a zbytečně dotuje projekt, který se mohl uskutečnit jedině proto, že si jeho autor v dané chvíli našel štědrého mecenáše v podobě hejtmana Davida Ratha, usilujícího mimo jiné také prostřednictvím výstavy Europa Jagellonice o znovuzvolení. Bylo to skvěle naplánováno a načasováno: 30. září 2012 končila výstava, o níž pořadatelé právem předpokládali, že přinese mimořádný počet návštěvníků a kladný mediální ohlas. Bilanční články vycházely bezprostředně po jejím skončení a ve dnech 12. a 13. října 2012 se konaly volby do zastupitelstev krajů, které měly ve Středočeském kraji přinést triumf Davidu Rathovi. Kdo mohl tušit v době, kdy se rozhodovalo o termínu a rozpočtu výstavy, že ve stejný den, kdy bude celý Středočeský kraj i hlavní město Praha polepeno plakáty hlásajícími, že „Hejtman Středočeského kraje Vás zve na výstavu Europa Jagellonica“ (ZDE), bude tento hejtman nejen živen, ale už také ubytován na státní útraty ve vyšetřovací vazbě? Nechat si zaplatit část volební kampaně politickým protivníkem, to je vskutku mistrovský tah.

 

Naplněná proroctví

 

     Když jsem v letech 2011 a 2012 podrobně sledovala českou výtvarnou scénu, obrátila jsem se na několik odborníků, kteří se zabývají výstavami starého umění a kteří měli s výstavními projekty Jiřího Fajta v minulosti co do činění. Z pěti oslovených mi odpověděli tři, z toho dva mimopražští. Vypadalo to, jako by se domluvili, což prakticky vylučuji. Jeden jako druhý však předpověděli různými slovy totéž: 1) Výstava výrazně překročí plánovaný rozpočet, ať bude jakýkoliv. 2) Jiří Fajt se dostane do sporu s vedením pořádající instituce a bude své názory ventilovat přes média, ať bude v čele pořádající instituce stát kdokoliv, pokud to nebude on sám. 3) Katalog výstavy nebude vydán do jejího ukončení. Na základě jejich předpovědi jsem 16. května 2012 napsala (ZDE): „Jsem zvědavá na výstavu Europa Jagellonica a na její katalog. Musím se přiznat, že jsem neméně zvědavá na její podrobné vyúčtování.“ 

 

     Uplynulo jedenáct měsíců a nezbývá mi, než jim dát v plné míře zapravdu. O rozpočtu již byla řeč. Ke katalogu: výstava skončila 30. září 2012. V březnu 2013 ještě nebyl katalog na světě a pokud nevyšel v posledních dnech, což jsem nepostřehla, nebyl vydán dosud. O vztazích Jiřího Fajta k Janě Šorfové, bez jejíhož přispění by neměl příležitost projekt realizovat, je toho na webu k nalezení tolik, že se snad zdráhám dávat odkazy. Jeden však uvést musím, totiž na rozhovor, který s Jiřím Fajtem vedl pro Kutnohorský deník Martin Vaněk a který byl publikován krátce po skončení výstavy 12. října 2012 (ZDE): „Změna na postu ředitele GASKu nebyla šťastná. Krajský úřad nejprve nedbal svých závazků a nesplnil ani jedinou z podmínek, které výběrová komise formulovala jako nutný předpoklad ke jmenování nekvalifikovaného člověka do čela sbírkové instituce. Krátce na to propukla ona známá aféra s opsaným koncepčním materiálem ředitelky Šorfové, která mně dokonce dvakrát osobně přiznala svá pochybení. Jen z nich už nedokázala vyvodit odpovídající důsledky, které byly nasnadě – totiž odstoupení z podvodem nabyté funkce. Nakonec i to mi ale opakovaně slibovala; podlehla však v českém prostředí obvyklému způsobu řešení podobných situací, totiž jejich 'vysezením'. Proti silnému odporu odborné i široké veřejnosti ji podržel někdejší hejtman David Rath.“  

 

    Jiří Fajt má na svůj názor jistě právo, ale přinejmenším dvě věci jsou na jeho vyjádření zarážející. Jak již bylo řečeno, Jana Šorfová měla spolu se svým týmem klíčový podíl na realizaci výstavy a bez jejího přispění by se Jiří Fajt musel svého záměru v GASKu vzdát. Kritizovat tímto způsobem někoho, kdo mi umožnil realizovat mimořádně náročný projekt a přijímal za mne odpovědnost, mi přijde víc než nevkusné. A pak: za celou peripetií s Janou Šorfovou stál Jiří Fajt osobně, neboť byl spolu s Milenou Bartlovou členem výběrové komise, která ji do čela GASKu dosadila. Sama jsem o tom například 10. května 2011 podrobně psala ZDE. O této skutečnosti se však Jiří Fajt bohužel v žádném rozhovoru ani nezmínil. Dva roky stará proroctví ohledně projektu Europa Jagellonica ovšem naplnil tak dokonale, že to překvapilo i mne.

 

Roztomilá mezihra

 

     Publicista Ondřej Chrobák věnoval loni deníku Virtually a mé sérii článků o problematice českých galerií pozornost ve svém živě psaném manuálu pro milovníky současného umění v časopise Art & Antiques 11/2012 na s. 69. Za bezplatnou reklamu mu tímto děkuji, nicméně jinak musím s politováním konstatovat, že se mýlí prakticky ve všem. Především: nikdy bych si nedovolila přirovnat doc. Jiřího Fajta k profesoru Moriartymu. Prof. Moriarty byl sice padouch, ale měl formát. Své spolupracovníky mohl nechat zavraždit, když ho zradili nebo když se mu stali nepohodlnými, ale nikdy by se nesnížil k tomu, aby je pomlouval v novinách.  O srovnání Mileny a Bonnie pak raději zcela pomlčím. Že se „přátelé z Palachova náměstí“ scházeli v kanceláři děkana Filozofické fakulty, to jsem nevěděla. Tou přezdívkou – a ujišťuji pana Chrobáka, že opravdu nepochází z pera náměstka pro sbírkovou činnost Národní galerie – jsem ovšem měla na mysli budovu Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, která je na tomtéž náměstí a z jejíž správní rady se rekrutovala část členů výběrové komise ve zmanipulovaném výběrovém řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze na jaře 2010. Prof. Vítu Vlnasovi a Vladimíru Röselovi nepřisuzuji literárně nevděčnou roli kladných hrdinů, protože takové krystalicky čisté charaktery na české galerijní a muzejní scéně prostě nevidím.

 

     Glosa Ondřeje Chrobáka je zábavná a milá, ale bohužel zcela míjí podstatu věci. Je mi trochu líto po všem tom úsilí, že ani tento bystrý novinář a glosátor nepochopil, oč tu běží. Nevybrala jsem si Jiřího Fajta za padoucha a ani to nemusím dělat. Za důležitou figuru si ho zvolili jiní, a to právě přátelé z Palachova náměstí. Proč si vybrali zrovna jeho, to vědí oni, já ne. Co mě znepokojovalo v České televizi a co mě znepokojuje v posledních letech kolem ministerstva kultury, to je něco diametrálně odlišného. Je to mimo jiné nečitelné zákulisí rozhodovacích procesů, plýtvání finančními prostředky, ale především jsou to rizika, která hrozí národnímu kulturnímu dědictví kvůli nekompetentnímu rozhodování o institucích, určených k jeho správě. Nejde mi jen o galerie a muzea v působnosti ministerstva a krajů, ale také o vývozy kulturních památek a o využívání mobility národního kulturního dědictví k nátlaku na český stát. Bohužel i o tom byla (nebo spíš měla být) Europa Jagellonica, jak ukazují dokumenty, které se mi podařilo získat. Zveřejním je v nejbližších dnech. V tomto případě budu mít příležitost ministerstvo kultury a ředitele některých jeho příspěvkových organizací pochválit, neboť riziko zažehnali, ale zásluhou kurátora výstavy Europa Jagellonica to opravdu nebylo.

___________________________________________________________________________________