O Národní galerii, GASKu a názorových veletočích Jiřího Fajta
Jana Dědečková

     Česká výtvarná scéna se svou dramatičností poslední dobou téměř vyrovná té politické. Po dlouhé době však není středem pozornosti dění kolem Národní galerie v Praze, i když ani ono nepostrádá různé záhadné zákruty, ale vývoj jedné soukromé války v kutnohorské jezuitské koleji, respektive  v Galerie Středočeského kraje, známější pod zkratkovým slovem GASK. Už už se zdálo, že událostí dne bude výpověď, kterou podali čtyři kurátoři této galerie na protest kvůli údajnému plagiátorství nové ředitelky Jany Šorfové. Dokonce i tuto aféru ovšem zastínila Policie ČR, která 9. května 2011 obvinila z trestného činu, za který mu hrozí až dva roky vězení, bývalého ředitele GASKu Jana Třeštíka, člověka, který i v současnosti podle slov Davida Ratha chystá v GASKu výstavu Damiena Hirsta. To mne staví před těžké dilema: o čem mám dnes psát dřív?

     Třeštíkově pašerácké aféře jsem už poskytla místa dost (např. ZDE a ZDE) a pokračujícím výběrovým řízením na místo generálního ředitele Národní galerie v Praze se systematicky věnuji déle než rok. Byla bych nerada, kdyby se aktéři současného dění v GASKu cítili opomenuti, a proto se dnes nejprve zaměřím na Kutnou Horu a teprve  potom se pokusím vysvětlit, proč Vladimír Rösel představuje v této chvíli pro Národní galerii nejlepší ze všech špatných řešení.


Kterak Jiří Fajt a Milena Bartlová Janu Šorfovou do GASKu nejprve instalovali a jak se pak od ní ošklivě odvrátili

     Když David Rath v únoru 2009 ostudným způsobem odvolal někdejšího ředitele Českého muzea výtvarných umění (nynějšího GASKu) Ivana Neumana, který měl obrovskou zásluhu na  rekonstrukci jezuitské koleje v Kutné Hoře pro galerijní účely, hledal cestu, jak zaplnit vzniklou mezeru a dodat svému kroku dodatečně legitimitu. Nalezl mladého muže bez jakýchkoliv skrupulí, právníka  a galeristu Jana Třeštíka, který využil nadšení několika kurátorů a dal dohromady ambiciózní projekt jménem GASK. Dovedu si představit, jak byli okouzleni Ondřej Chrobák, Marie Bergmanová či Ondřej Horák, když dostali doslova na hraní k dispozici úchvatné barokní prostory a bohaté sbírky GASKu. Chvíli se zdálo, že jim štědrost středočeského hejtmana umožní udělat vzorovou galerii moderního a současného umění, něco, co chtěli vidět ve Veletržním paláci v Praze.

     „GASK představuje ambiciózní a zcela novou koncepci státní příspěvkové organizace tohoto druhu u nás: Na více než třech tisících metrech čtverečních poskytuje v Čechách ojedinělý přátelský galerijní prostor, inspirovaný konceptem nejznámějších světových galerií, jako je Centre Georges Pompidou v Paříži, Tate Modern v Londýně nebo MoMA v New Yorku. Cílem GASKu je prezentovat umění jako otevřenou platformu komunikace a být místem, kde profesionální práce umělců a teoretiků je konfrontována s postoji a očekáváním veřejnosti. GASK si dal za cíl vybudovat komplexní prostředí pro prezentaci umění 20. a 21. století schopné obstát v konkurenci podobných institucí doma a v zahraničí,“  psali v květnu 2010 (webové stránky GASKu ZDE). Současně ovšem titíž autoři tvrdili, že GASK „představuje standardní typ kulturní instituce provozované krajem či regionem, která přispívá k decentralizaci v kultuře, ale i v širší oblasti sociálního a občanského života.“  S oběma navzájem protichůdnými prohlášeními však může kdokoliv, kdo v průběhu uplynulého roku GASK navštívil, s úspěchem polemizovat.
 
     Je vlastně s podivem, že se vystřízlivění kurátorů GASKu dostavilo až letos na přelomu ledna a února, kdy vyplulo na povrch Třeštíkovo nezdařené pašerácké dobrodružství. Vedení kraje totiž rok ignorovalo skutečnost, že GASK rozhodně není standardní institucí a že neplní úkoly, k nimž byl zřízen. Tady je třeba několik slov na vysvětlenou. Rozhodně to nebyla chyba šéfkurátora Ondřeje Chrobáka či jeho týmu, ale nekompetentního řízení celé instituce. Koncept programu, postaveného na střídání atraktivních a experimentálních výstav, jakkoliv to není věc, která by mne jako návštěvnici uspokojovala, měl své opodstatnění. Na druhou stranu však GASK disponuje kvalitním kmenovým fondem, shromažďovaným od počátku 60. let minulého století. Ten měl tvořit jádro jeho stálé expozice v Kutné Hoře. Pokud se však Marie Bergmanová místo toho rozhodla rozvěsit podstatnou část tohoto fondu nikoliv podle vnitřních uměleckohistorických souvislostí, ale podle pořadí přírůstkového inventáře, pak jí v tom mělo vedení zabránit. Proč?

     Zkoumat podobným způsobem akviziční politiku někdejší Středočeské galerie a pozdějšího Českého muzea výtvarných umění je dobrý nápad. Měl ovšem přijít v podobě vědecké konference, sborníku, monografie či malé tematické výstavy. Kvalifikovaný ředitel krajské galerie by rozhodně neměl dopustit, aby podobná instalace suplovala stálou expozici, která v regionu hraje také nezastupitelnou didaktickou roli. Laický divák, který vstoupil do prvního patra GASKu, se naopak ocitl v absolutně chaotické instalaci, která z hlediska vývoje výtvarného umění v Čechách v uplynulých sto letech (to je zhruba časové rozpětí sbírek GASKu) neměla hlavu ani patu. Nikdo z těch, kteří vystavená díla nakupovali, jistě neměl takto koncipovanou expozici ani okamžik na mysli, protože z hlediska vývoje výtvarného umění nedává žádný smysl. Snad by ještě mělo význam, kdyby tu vedle sebe visela např. díla abstraktního umění 60. let, jejichž bohatou kolekcí GASK disponuje, a jim současná díla „socialistického realismu,“ masově nakupovaná Středočeskou galerií v 70. a 80. letech během normalizace. To by bylo alespoň částečně pochopitelné. Vystavovat však v náhražce stálé expozice díla podle data, kdy byla zakoupena, je pro běžného diváka matoucí a nesmyslné.

     Tím se dostávám k zásadní otázce: komu byl GASK od května 2010 do května 2011 vlastně určen? Obávám se, že kurátorský tým GASKu za vlídného přihlížení a vydatné finanční pomoci Davida Ratha déle než rok inscenoval výstavy téměř výhradně pro své přátele a známé. Nemohu si odpustit vlastní zážitek z loňského podzimu, vztahující se k jinak neobyčejně zajímavé výstavě Emil Filla, archiv umělce. Jednalo se, tuším, o tři místnosti, v nichž byly částečně volně zavěšené v prostoru, často ve vzájemných zákrytech, a částečně rozložené po zemi vystaveny fotografie a tištěné reprodukce uměleckých děl, které Emil Filla shromažďoval ke svým studijním účelům. Vycházela jsem z těchto míst těsně za věkově značně rozdílnou dvojicí návštěvníků, patrně za dědou a vnukem. Starý pán při východu z výstavních místností velmi rozčarovaně poznamenal: „Tak kde, k sakru, jsou ty Fillovy obrazy?“  Nevisel tam pochopitelně ani jeden, ale informace, které GASK o této výstavě šířil, tuto skutečnost příliš nezdůrazňovaly. Jinými slovy: v pojetí týmu Ondřeje Chrobáka byl GASK mimořádně exkluzivním uměleckým klubem pro přátele a známé, ale nefungoval jako regionální galerie, jakou lze vidět například v Hradci Králové. Slova o „standardní instituci“ v programovém prohlášení tedy měla daleko k realitě.

     Krásný sen kurátorů nutně musel dříve nebo později skončit. V pondělí 17. ledna 2011 se ve Francouzském institutu ve Štěpánské ulici v Praze uskutečnila konference „Muzeum umění v dnešní Evropě: Problémy, řízení, orientace.“ Jednou z hvězd jejího programu měl být Jiří Fajt. Nebyl. Předsedající Milena Bartlová ho veřejně omluvila pro těžkou angínu, která mu zabránila  vystoupit. Jiří Fajt však prokázal obdivuhodné regenerační schopnosti, protože vzápětí, 18. ledna 2011, se už v Kutné Hoře zúčastnil zasedání výběrové komise, jejímž úkolem bylo najít vhodného ředitele GASKu. Za účasti historiků umění Mileny Bartlové, Jiřího Fajta a Karla Srpa vybrala komise jako nejvhodnější uchazečku Janu Šorfovou.

     Upozornila jsem již minule (ZDE), že přinejmenším Milena Bartlová měla postřehnout nápadnou podobnost mezi projekty paní Moniky Burian pro Národní galerii v Praze a paní Jany Šorfové pro GASK. Nepostřehla. To jí však nevadilo vydat 5. května 2011 jménem Uměleckohistorické společnosti ostré prohlášení, publikované na stránkách Artalk.cz (ZDE)  v němž mimo jiné praví: „Nápadným příkladem je aktuální aféra nově jmenované ředitelky GASK v Kutné Hoře, která zjevně podváděla při výběrovém řízení tím, že vydávala za svůj vlastní projekt text, který byl kvalifikován jako plagiát.“ O tom, že byla spolu s Jiřím Fajtem členkou výběrové komise, která před pouhými několika měsíci Janu Šorfovou do čela GASKu zvolila, a o tom, že byla též členkou výběrové komise, které svůj projekt předkládala paní Monika Burian, však prof. Bartlová ve svém prohlášení neřekla ani slovo. Společenských kvalit Jiřího Fajta ovšem ani tak nedosáhla.

     Jiří Fajt měl mít spolu s Janou Šorfovou 4. května 2011 v GASKu tiskovou konferenci k připravované výstavě „Europa Jagellonica“ - plakátek ZDE. O nepřítomné ředitelce GASKu však místo toho před přítomnými novináři řekl, že ji dvakrát vyzval  k rezignaci kvůli jejímu údajnému plagiátorství. Nedalo mi to, a protože jedinou osobou, která by si na plagiátorství Jany Šorfové mohla důrazně stěžovat, je paní Monika Burian, sešla jsem se s ní koncem minulého týdne a na celou věc jsem se jí zeptala.  Zjistila jsem, že paní Monika Burian má o paní Janě Šorfové vysoké mínění. Považuje ji za dobrou manažerku, domnívá se, že může GASK úspěšně řídit, a v žádném případě jí údajné opisování svého projektu nevyčítá.

     Na Jiřího Fajta se odvolávali i kurátoři GASKu, když vydali své prohlášení o tom, že od 8. května 201 dávají své funkce k dispozici na protest proti plagiátorské aféře Jany Šorfové. Ze zákulisí se ovšem proslýchá, že smyslem náhlého názorového obratu tandemu Fajt – Bartlová je jediné: dr. Fajt prý usoudil, že když v Národní galerii v Praze neuspěje, mohl by být alespoň ředitelem GASKu. Je to pouhá spekulace, ale kolektivní prohlášení kurátorů GASKu z minulého týdne, které se na názor dr. Fajta výslovně odvolává, podobným dohadům jedině nahrává. Kurátorů GASKu je mi upřímně líto. Pod kvalifikovaným vedením mohli dosáhnout vynikajících výsledků. Místo toho rok pracovali bez jakékoliv kontroly či zpětné vazby ze strany vedení. Nyní se naopak z vlastního rozhodnutí ocitli tváří v tvář krajně neradostné existenční perspektivě. Doufám, že až opadnou vášně, naleznou k sobě vedení GASKu a dosavadní kurátoři postupně cestu, kterou bude možné završit nějakým rozumným kompromisem, současně se však obávám, že po zbytečně silných prohlášeních z posledních dnů to bude neobyčejně těžké.


O Národní galerii dnes vlastně jen na okraj


     Ve světle posledních událostí kolem GASKu je vlastně nudné psát o Národní galerii v Praze, ale pro pořádek: minule jsem vyslovila názor, (ZDE) že tato instituce nyní potřebuje především úřednického ředitele.  V nejbližších letech totiž půjde v Národní galerii především o nalezení vhodného mechanismu získávání finančních prostředků na akvizice děl starého umění a dříve nebo později (ale raději co nejdříve) také o přípravu jejího rozdělení na muzeum umění na jedné straně a odlišně řízené a jinak právně ukotvené centrum pro podporu, prezentaci a akvizici současného českého umění na straně druhé. Tento proces je nevyhnutelný a ministerstvo jej může pouze oddalovat, nikoliv mu do nekonečna bránit. Výběrová komise mile překvapila, když doporučila finančníka Vladimíra Rösela, který může – pokud k tomu ovšem dostane mandát – obojí zadání úspěšně splnit.

     Co naopak nepřekvapuje, to je nízká úroveň znalostí českých novinářů. Připomínám, že to byl právě deník Virtually, který poprvé (ZDE) už 10. května 2010 – ano, dnes je tomu na den přesně rok – odkryl identitu tehdy „neznámého ekonoma“ Vladimíra Rösela jako třetího z loňských uchazečů, které tehdejší ministr kultury Václav Riedlbauch oslovil pro nejužší výběr nového generálního ředitele Národní galerie v Praze. Celý rok tedy měli čeští novináři na to, aby zjistili přinejmenším to, že Vladimír Rösel devět let (1981-1990) pro Národní galerii pracoval jako externista, a to ještě v době, kdy ji řídil Jiří Kotalík. Za tu dobu prošel jako lektor všemi jejími sbírkami a seznámil se zevrubně i s jejím provozem.

    Po dvaceti letech sice vypadá Národní galerie v mnohém odlišně, ale základ jejích sbírek zůstal stejný a Veletržní palác už tehdy přidělával ekonomům vrásky na čele.  Charakterizovat člověka s devítiletou praxí v  Národní galerii jako „neznámého manažera a ekonoma, který zatím neměl se zdejším uměním vůbec nic do činění,“  což se povedlo například Janu H. Vitvarovi 9. května 2011 v Respektu  č. 19/2011, to už vyžaduje notnou dávku ignorance. Rösel jistě není ideálním kandidátem na tuto pozici, ale určitě byl nejvhodnějším uchazečem ze čtveřice, která se do opakovaného konkurzu přihlásila.

     Proti Markovi Pokornému, který jinak splňuje formální požadavky o něco lépe, má Rösel jednu výhodu: může v některých ohledech jednat racionálněji. Ministr Jiří Besser však z nějakých důvodů takřka krok za krokem opakuje rituální tance svého předchůdce. Pozval si nyní onu loňskou (i letošní) trojici nejvážnějších uchazečů opět k osobním konzultacím. Bude-li Besser svůj nepřiznaný vzor následovat i nadále, můžeme se nakonec dočkat toho, že se v dubnu 2012 sejdou Fajt, Pokorný a Rösel v dalším výběrovém řízení, jemuž bude z ředitelského křesla Národní galerie s úsměvem nadále přihlížet Milan Knížák. Nejsem přesvědčena, že by to bylo – navzdory nesporným Knížákovým zásluhám – dobré řešení. K tématu se vrátím.

Lidé, kteří něčemu skutečně

Lidé, kteří něčemu skutečně rozumí ovlivňují v této zemi výsledky probíhajících jevů většinou negativně. Ti, kteří sice ničemu nerozumějí, ale tím snadněji obsazují mocenské pozice, se proti těm, kteří rozumějí, takticky vymezují tím, že udělají pravý opak. Tady se tomu říká "politika".

Uložit

Uložit