Před nějakými patnácti lety jsem napsal o představení bratislavského divadla Stoka, jehož název si už nepamatuji, do česko-slovenského týdeníku Mosty, že se v představení herci předháněli, kdo řekne víckrát kokot nebo piča. Frekvence těchto a podobných slov mi tehdy přišla nadbytečná. Starosvětsky prudérní šéfredaktorka časopisu Soňa Čechová, dej jí Pánbůh nebe, můj text tehdy ovšem zcenzurovala, a tak se čtenáři mohli dočíst, že se herci předháněli v tom, kdo víckrát řekne nějaké neslušné slovo.

V Divadle Na zábradlí uvedli premiéru hry Miroslava Bambuška Česká válka. Její prezentace chce být uměleckým příspěvkem k dosud stále neuzavřenému vyrovnání se s komunistickou minulostí naší země. Jde v ní o pojmenování fenoménu třetího odboje v období zhruba prvních pěti let vlády komunistů v Československu, kdy se alespoň někteří jednotlivci dokázali stále krutějšímu režimu postavit se zbraní v ruce.

S vědomím, že stav zvaný normalizace je dočasný, a že je tedy možné v zájmu urychlení jeho konce přistoupit v zaměstnání sem tam na nějaký kompromis, se dalo žít tak do poloviny sedmdesátých let. Ale to už bylo po řadě úhybných manévrů a také chybných úvah. Tou první bylo, že když se po škole schovám v okresním městě, budu méně nápadný.

V Divadle v Celetné mělo minulou sobotu premiéru scénické zpracování úryvku z Dostojevského románu Zločin a trest a jeho povídky Něžná pod zastřešujícím názvem Něžná je noc - v režii a úpravě mladého režiséra Patrika Hartla. První část tvoří monolog bývalého úředníka Semjona Marmeladova, který se vyhrabe zpod „člunu na Něvě“, kde pětkrát po sobě přenocoval, zahání u stolu kocovinu dalším pitím a líčí při tom chmurnou rodinnou historii.