Ve výkladovém slovníku jsem kdysi našla krásný příklad, vysvětlující význam jednoho slova, jímž Židé obohatili mnohé evropské jazyky: chucpe je, když ten, koho soudí za vraždu rodičů, žádá soud, aby byl k němu shovívavý, protože je sirotek. Když jsem 25. července 2013 v Lidových novinách zahlédla titulek „Politika do Národní galerie nepatří,“ pokračující v textu větou „soudí kunsthistorik Jiří Fajt,“ pochopila jsem ovšem, že designovaný generální ředitel Národní galerie v Praze dokáže dát slovu chucpe nový rozměr.

Směšnost české politické scény začíná dosahovat netušených rozměrů. Odlétala jsem na Ibizu 29. června 2013 netušíc, že se ještě i ve Španělsku budu muset zabývat Národní galerií v Praze. Předpokládala jsem automaticky, a jistě jsem s tímto názorem nezůstala osamocena, že po samovolném rozpadu grémia, které si ministryně kultury najmenovala, aby jí pomohlo „vybrat“ nového generálního ředitele Národní galerie v Praze, a po uplynutí doby, kterou paní Hanáková sama vymezila své setrvání v úřadě, ji už ani nenapadne někoho do čela této významné národní instituce jmenovat.

Tento článek v úctě připisuji mgr. Aleně Hanákové, ministryni kultury České republiky, a jejímu ekonomickému náměstkovi ing. Martinu Sankotovi, Ph.D.

Současné počínání ministerstva kultury ve věci Národní galerie v Praze zdánlivě postrádá logiku. Na rozdíl od jiných institucí, naposledy Národního divadla, nevyvolalo odvolání jejího generálního ředitele Vladimíra Rösela žádné negativní reakce. Zvnějšku to vypadá, že instituce až na omezení daná záplavami (ZDE) funguje normálně.

Přesto se ministryně kultury Alena Hanáková rozhodla pro značně nestandardní krok. Na zítřek svolala první schůzku podivně sestavené – viz můj článek na toto téma a odkazy v něm obsažené (ZDE) – komise, která by jí měla poradit s výběrem nového generálního ředitele Národní galerie v Praze.